close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. kapitola - Jiný den

9. března 2007 v 20:27 |  Collerat
Toto je taková delší kapitola. Je ale dost zásadní a když ji přeskočíte skoro nic nepochopíte. :o) Věnuji ji hned několika lidem, mým kamarádkám Marti, Šanet, Pavle a Hance. Tak ať se vám líbí.

Dnes ráno se Anně nechtělo vztávat. Bylo už půl sedmé. V tuto dobu vztávala. Dnes, ale bylo slunečno a hezky a jí se tak nechtělo jít do školy. Nahlas ale řekla :,,Ranní ptáče, dál doskáče!"
Vyskočila a udělal si snídani. Bydlela sama, dokonce i bez rodičů. Nikdy se ale ani moc nezajímala, kdo jsou, nebo byli její rodiče. Bydlela jednoduše sama v Červánkové ulici číslo 3.
Po snídani umyla nádobí a šla do koupelny. Vyčistila si zuby a podívala se do zrcadla. Viděla že má ze spaní vlasy celé roztrhané, musí se učesat. Měla husté dlouhé vlasy, které jí padaly až do půli zad. Rámovaly její pěkný kulatý obličej, s výrazně červenými rty a hnědo-zelenýma očima. Na svůj věk nebyla příliž vysoká, ale i přesto si ji lidé pletli se staršími děvčaty, ačkoli Anně bylo teprve čtrnáct. Tak toto byla Anna Monseqetová. Nikdy nechápala, proč má takové příjmení, ale jméno Anna se jí líbilo.
Cesta do školy Anně rychle uběhla. Nejčastěji chodila pěšky. Jen když občas zaspala, tak jela na kole. Ve šklole jim oznámili, že další dny se nebudou učit, protože budou brzy letní prázdniny a jsou v deváté třídě.Tak budou, jak bylo na jejich škole zvykem pomáhat s úklidem školy a zdobením.
Po cestě ze školy Anna potkala paní Klepeřovou se svými psíky. Měla jich nejméně sedm. Všichni byli z útulku. Měla své psíky ráda a také se k nim tak chovala. Často jim dávala různé pamlsky. Když ji potkala, dozvěděla se Anna dalších pár,,drbů".
Když byla před domem, uvědomila si, že by měla zajít do útulku, kam chodila kdykoli měla čas. Odložila tašku a vydala se tam. Anna měla zvířata ráda. Občas se jí zdálo, že jim rozumí a že oni rozumí jí. V útulku ji už všichni psi znali a vítali ji. Od vedoucí dostala svolení, vzala si dva psy a vyrazila na procházku. Šla do lesa za městem, kam ráda chodila.Šla pomalu a přemýšlela. Už jí docházely peníze, měla by je vybrat. Anna měla bankoví účet. Nepochopitelně jí tam každý měsíc přibývaly. Anna moc neutrácela, jen za jídlo a občas za oblečení. Dům se zahradou, ve kterém bydlela, se udžova nemusel. Nikde se nic nerozbilo, a když Anna něco rozbila, vždy záhadně našla hodně podobný, nebo stejný předmět třeba na půdě, ve sklepě, nebo najednou zjistila, že ho má zastrčený vzadu na poličce, kde si ho nikdy nevšimla.
Přemýšlela tak dlouho, až najenou došla skoro na druhý konec lesa. Cesta nazpět se jí hrozně vlekla, psům se už nikam nechtělo a měli hlad a byli unavení. Anna to věděla, netušila jak, ale bylo to tak.
V útulku psy odevzdala a šla domů. Když tam došla, bylo už pozdě. Navečeřela se a šla si lehnout. Nemohla usnout. Bylo jí to divné, vždyť byla na tak dlouhé procházce. Aby se ještě unavila, začala přecházet po kuchyni.
Najednou začaly odbíjet hodiny. Anna byla zmatená, vždyť žádné odbíjecí hodiny nemá! Pak se v místnosti zablesklo a kde se vzal, tu se vzal, stál před ní muž. Byl velmi vysoký a měl na sobě černé kalhoty na koncích nohavic lemované žlutým pruhem a černé triko s dlouhým rukávem, na jejichž koncích byli opět žluté pruhy. Měl také tenký žlutý opasek. Anna, jakoby ho znala, ale tak jí vylekal, že se nemohla hnout z místa. My, už ale tohoto muže známe. Když jsme ho však viděli na posledy, nevypadal tak hrozivě.
V Anně by se krve nedořezal, nemohla úlekem ani prmluvit, natož se pohnout.proto muž začal jako první:,,Jsem Adrizej dermar brýdor.Jsi Anna Monseqetová?"Hrozivě se na ní podíval.
,,A-ano."odpověděla.
,,Tak to je dobře,"řekl muž, ,,potřebuji s tebou mluvit o důležité záležitosti. Ano?"pohlédl na ni. Anně se ten pohled vůbec nelíbil.
Proto odpověděla: ,,No, víte, asi spíš ne."
"Tak ne říkáš ?" Zmáčkl pěst, kterou měl do té doby volně zpuštěnou podél těla a mrkl. Annu nejdřív zamrazilo, a potom se jí najednou zdálo, že ji něco chce jakoby stlačit vnitřnosti. Byl to strašlivý pocit a Anna věděla, že ho vyvolává ten muž. "Pořád nechceš? Řekni."
Anna už nemohla ten pocit snést a dokázala ze sebe vymáčknout jen dvě slova:,,T-tak ano." Sevření ihned povolilo, Anna cítila, jakoby se podruhé narodila.
" Nesedneme si?"otázal se muž.
"Jo, pojďte." Anna zavedle muže do obývacího pokoje. Nabídla mu opatrne křeslo a sama usedla na křesla , které bylo od toho jeho co nejdál.
Muž si všiml, že si Anna sedla co nejdál a proto poznamenal s pohledem na volné křeslo mezi nimi:,,To jsem nevěděl, že ty ještě někoho čekáš." A bez otálení přesedl blíž k Anně. Ta se snažila se svým křesilkem odsunout co nejdál od něj. Všiml si toho a chytl křeslo za opěradlo a opět mrkl. Anna, ať se snažila jak chtěla , nezabránila tomu, že se křeslo začalo samo posouvatna původní místo, kde bylo před tím. Když se křeslo zastavilo v původní poloze opět promluvil: "Hodná. No, tak teď, když už jsme se konečně pohodlně usadili, si můžeme promluvit. Když se nebudeš vzpírat, možná už nezakusíš kouzlo vnimelus." Anna, která se celou dobu, když mluvil, snažila křeslo odsunout toho ihned po jeho slovech přestala. Domyslela si, že to bude ono svírání. Když na to pomyslela, otřásla se.
Muž se na ni vítězoslavně díval. Byla to ovšem jen přetvářka. Uvnitř se cítil strašně. Jak to mohl udělat? Použít na ni kouzlo vnimelus. Nechtěl na to ani pomyslet. V mysli mu ale zněla poslědní slova pána Arerana, u kterého včera byl. Nesmí k ní být mírný. Je to hlavně pro její dobro. Musí se přemoci.
Začal: " Hledám pomocnici, která by mi byla schopna pomoci nají jistého kouzelníka," pohlédl na ni až se roztřásla, " a budeš to právě ty!"
Snažila se zaprotestovat: Ale pane, já-já pořád chodím do školy a neměla bych na to čas." chabá výmluva, pomyslela si.
Adrian ji vklidu vyslechl a promluvil: " Však ty to zvládneš. Nejsi už malé dítě, je ti už čtrnáct," (jak to může vědět, pomyslela si Anna) "a pak, škola ti už za pár dní končí a ty jsi už v deváté třídě, takže toho moc na práci nemáš."podíval se na ni
Anna cítila, že je ztracená. Chtěla něco namítnout, ale pak pohlédla mužovu ruku, která se malinko zachvěla, vzpoměla na to kouzlo a radši nic nenamítala.
"Tak, co ty na to?"
"No, dobrá." odpověděla.
" Je dobře že souhlasíš. Mámpro tebe pár ponaučení, která musíš plnit a zapamatovat si je za prvé: nikomu se o mě nebudeš zmiňovat. Rozumíš ?"Přikývla. "Budeš mě oslovovat pane, nikdy jinak."
"Ano, pane."souhlasila.
"A za třetí, budeš nosit tento náramek a nikdy ho nesundáš." Mrkl a na její ruce se objevil náramek.Měl černou barvu se žlutým malým kamínkem. Moc se jí líbil. Adrian chladně dodal " Stejně bys ho nesundala, nešlo by ti to. Proto to ani nezkoušej. Další pravidla ti řeknu zítra, přijdu v sedm.
Teď ale spi, naše rozmluva se protáhla." Při slovu ,spi´ mrkl a Anně se ihned začaly klížit oči. Stačila se jen podívat na hodiny, které ukazovaly kolem jedné hodiny ráno, a hned usnula. Adrian vyčaroval deku a přikryl jí ji, potom se na Annu podíval. Už to nebyla ta jeho malá Anička. Tato dívka už byla mnohem starší.
Už bylo opravdu hodně hodin a on se už musel vrátit. Areran na něj už čekal. Už nemusím dělat takové pozdvižení, jako při příchodu, pomyslel si, a bezhlučně se přenesl pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martti Martti | Web | 9. března 2007 v 21:23 | Reagovat

supeeeeeeeeeer

2 Zdeněk Zdeněk | 25. března 2007 v 19:50 | Reagovat

pěkný

3 pasu-Hanka pasu-Hanka | Web | 27. března 2007 v 20:12 | Reagovat

úžasný. Je to super povídka Zuzi. Jo a děkuji moc za věnování. :)

4 Kátikačerka Kátikačerka | 19. září 2007 v 20:19 | Reagovat

Hezký

5 Kátikačerka Kátikačerka | 19. září 2007 v 20:19 | Reagovat

Hezký

6 Story Story | Web | 2. října 2007 v 20:59 | Reagovat

x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama