Tuto kapitolu věnuji mé kamádce Zuzce, na kterou jsem minule zapoměla(tímto se jí omlouvám). Jinak vám přeji, ať se vám líbí.
* * *
Opět jsme se dostali do té tmavé místnosti. Na křesle s vysokým opěradlem sedí muž. Studuje nějaký spis. Najednou se před ním objeví druhý muž. Sedící muž se odtrhne od spisu, my mu teď vidíme do obličeje, je to Areran. Klidným hlasem se zeptá: " Proč jsi sem tak vtrhl, Adrizej?"
"Promiňte pane, ale já mám novinu, která nemá odkladu." promluví uspěchaně Adrian.
"Tak mi ji řekni."
"Pane, umí mluvit se zvířaty." vyhrkne.
"To není moc dobrá novina. Jestliže mluví se zvířaty, má asi i další schopnosti co měla mít až její dcera. Jestli to Cháš zjistí… nechci na to ani pomyslet. Kdy jsi na to přišel, Adrizej?"
" Před chvílí, pane. Přišla k ní kočka a ona na ni mluvila. Říkala to plynně, takže je jasné, že se to nijak neučila. Také je zvláštní, že o tom neví!"
"Jistě, jistě. Opravdu o tom neví?"
"Ne, pane, nechápala, proč to po ní chci zopakovat. Proto jsem jí také nakázal, aby nikdy nemluvila na zvířata před lidmi."
" To se ti opravdu povedlo."řekl pochmurně, ale pochvalně Areran, "co dělá teď?"
"Spí, uspal jsem ji."
"Opět moc správně. Cháš se to opravdu nesmí dozvědět, už teď po ní pátrá, hledal by ji ještě usilovněji. A chtěl by se jí zbavit ještě víc než chce dnes.
Už bys měl ale jít, musím ještě zařídit pár věcí s tímto svitkem a musím rozdat příkazy kolem ní. A Adrizej, to kotě nevyháněj, hlídá ji a nosí mi zprávy o dění kolem ní. Jen jí to neříkej. Také bys měl zařídit , aby se jí něco nestalo, třeba ve škole. Teď sbohem a hodně štěstí." Adrian se uklonil a odešel.
Má před sebou plno práce a musí ještě hlídat ji.
to ja supéééér