Ahooj! Tuto kapitolu věnuju Martti. Měla totiž první komentář k minulé kapitole. Jinak se moc moc omlouvám že mi tato kapitola trvala tak dlouho. Jinak se dobře bavte!!
Anna se šla podívat na zahradu. Pode dveřmi našla malý žlutočerný lístek se slovy:
Dnes přijdu v sedm.
Ach ano, jako vždy, pomyslela si Anna. Už se ale Adriana tolik nebála. Po tom prvním sekání už na ni nikdy nepoužil kouzlo vnimelus a za to mu byla docela vděčná. Všimla si, že pořád nosí na sobě oblečení v černožlutém. Nechápala proč. Musím se ho na to zeptat, pomyslela si, někdy, až se budu moct zase ptát. Anna si zase vzpoměla na dnešní rozhovor.
Podívala se na svůj náramek. Zkoumala ho a snažila se najít, jak y ho mohla sundat. Ať chtěla jak chtěla, nešel sundat. Zkoušela najít zavírání, ale náramek byl hladký a žádné zavírání neměl. Potom se pokoušela přetáhnout si ho přez ruku, ale to také nešlo. Na něj se taky bude muset zeptat. Podívala se na něj: no, není zase tak špatný. Žlutá se k černé hodí. Možná by byla hezčí černozlatá, ale co se dá dělat.
Anna se podívala na hodinky. Bylo půl čtvrté a ona měla ještě moře času, než k ní měl Adrian přijít. Rozhodla se, že si půjde číst svoji oblíbenou knížku ,Malá princezna´.
Adrian byl jako vždy přesný. Anna byla ale začtená a neslyšela odbíjení hodin. Přestala si číst, až když se před ní objevil světle zalený dým a zahřmělo. "Copak to čteš za pěknou knížku?"zeptal se Adian a podíva se na Aniu rozečtenou knížku.
"Ále to-to," rozpakovala se Anna odpovědět, "no, jmenuje se ,Malá princezna´."
"Ach tak," řekl, když byl malý, také ji četl a ještě si živě vybavoval, o čem je, "Teď ale odjinud, vyjmenuj mi minulá pravidla."
Anna se zděsila, zapátrala v paměti: "Nó, první bylo, že-že budu nosit tyhle šaty, teda, když budete tady, a druhé, to druhé," Anna se marně snažila vzpomenout si, jaké to bylo. Podívala se váhavě na Adriana. Ten se koukal z okna, tedy to alespoň předstíral ale jinak se koukal na Annu. Té se najednou rozbřesklo, "další pravidlo je, že nebudu mluvit na zvířata, když bude někdo kolem. A pane, chtěla jsem se zeptat.."
Adrian ji nenechal domluvit: "Vím, na co se chceš zeptat. Proč to nemůžeš dělat. Je to snadné, ty mluvíš se zvířaty." Anna na něj nechápavě zírala. Adrian pochopil, že mu nevěří. "Je to opravdu pravda. Zavolej toho kocourka." Anna tedy zavolala kocoura. "No, "řekl, "teď mu řekni, aby šel do kuchyně a napil se mlíčka." Anna to udělala. Kocourek šel opravdu do určeného pokoje a napil se. Adrian z toho neměl moc vyjímečný pocit. Kocour, Miral, by jí rozuměl i kdyby na něj mluvila lidskou řečí. To si ale Adrian nechal pro sebe.
Anna, která se šla podívat, jak kocour plní to, co mu řekla, se vrátila a měla na jazyku mnoho otázek. Proto se hned začala ptát : "Pane, jakto, že to umím, tedy, mluvit se zvířaty? Není to trochu divný?"
Adrian se usmál: "Mluvit se zvířaty, to je vlastnost, se kterou se člověk už narodí a já,"teď musel Adrian lhát, "nevím, jakto že to umíš. To se ti nikdy nezdálo, že ti zvířata rozumějí a ty jim?"
"To-to ano, ale dřív mi to nepřipadalo až tak. Možná že jsem někdy něco rozuměla, ale málo." řekla Anna.
"To máš tak, tento dar se začne rozvíjet až od čtrnácti let a tobě už bylo čtrnáct, ne?"
"Ano, pane.A jestli bych se mohla ještě na něco zeptat, kolik lidí ze sta tak asi, umí mluvit se zvířaty. Jako, jak je to rozšířené."
"A bych tak řekl,"zamyslel se Adrian, " ze sta nevím, kolikátina člvěka by to tak mohla být. Na celém světě žije takových lidí asi osm. A ty jsi jedna z nich. Nepřítel jich mána své straně pět a my teď už tři. Cháš je velmi chtivý, aby takové lidi získal. Proto je velmi často přemlouvá a někdy i mučí, aby se dali na jeho stranu. Ti kteří přecejen nepřesvědčí mají velmi těžký úděl. Umučí je k smrti."
Anna zbledla, oni zemřou! To je hnusné. A co ona? Radši se už neptala.
"Proto je dobré, abyses naučila pár užitečností. Je to velmi důležité a ochrání tě to. Pojď na chodbu před to velké zrcadlo. Je to zneviditelnění."řekl Adrian, když tam došli, " toto kou-"co to kecám, pomyslel si, nechci aby věděla že kouzlí, "tato užitečnost se vyvolává slovem videmu. Máš ho tady napsaný na papírku." a podal Anně malý černožlutý papírek se slovem videmu. Ta si ho prohlídla a podala ho Adrianovi nazpět. Ten pokračoval: "teď si představ písmenko po písmenku to slovo. Samozřejmě se zavřenýma očima. Písmeno v," Anna si představila písmeno v, "pak i, d, e, m a u." Udělala jak řekl. Otevřela oči. Koukala před sebe do zrcadla a viděla jen Adriana, jak stojí za ní, povedlo se. Byla neviditelná. Popošla kousek dopředu a pak se chtěla jít projít po chodbě. Adrian ji ale zastavil hned jakmile byla zaním: "Nikam nechoď, zůstaň tady předemnou. Tento kousek se ti povedl na poprvé, ale nepočítej s tím, že to tak půjde vždy."
Anna byla udivená, jakto že Adrian věděl kde je? Proto se zeptala: "A pane, jakto, že jste věděl kde jsem? To jste mě viděl?."
Adrian se usmál: "Ne, neviděl jsem tě, ale cítil. Kouzelníci řádu dermar mohou vycítit neviditelné s přesností na jeden metr. Ty jsi neviditelná poprvé, takže je to velmi jednoduché, určit kde jsi."
"Aha," hlesla Anna, "A jak to mám udělat, abych byla vidět?"
"Musíš si představit slovo videmu obráceně. Teď to ale nedělej. Za pár chvil se zviditelníš i bez této formule. Zatím stuj tady předemnou a nikam nechoď." Jak řekl, tak udělala. Stála vzorně před ním. Adrian stál za ní a mírně se usmíval. Anna si ho prohlížela. Byla asi o hlavu vyžší než ona. Měl hnědé, nakrátko ostříhané vlasy a hnědozelené oči. Stál vzpřímený a majestátní.
Adrian měl pravdu, zakrátko se zviditelnila. Šli si sednout do pokoje. Adriann řekl: "Teď, když už se umíš zneviditelňovat, musím ti o tomto ko- teda - o tom něco říct. Jak už víš, vyvolává se slovem videmu. U začátečníků, trvá jen pár minut. U pokročilých několik hodin a u kouzelníku řádu dermar až několik dnů. Neviditelní se navzájem nevidí. Jen když se zneviditelní společně a to je když se sebe dotýkají. Kolika se dotýkáš, tolik jich vidíš.
Když jako neviditelná vezmeš něco do ruky, nebude to didět také, ale jen do té doby než to pustíš. Nesmíto být člověk ani zvíře. Také, když je člověk neviditelný, není nehmotný. Nemůže proto procházet třeba zdí. To mohou jen duchové."odmlčel se a pak pokračoval: "Ty se v mé nepřítomnosi nikdy o zneviditelnění nepokoušej. Mohlo by to špatně dopadnout." vstal.
Řekl všecho co říci chtěl. Podíval se na hodinky, bylo kolem jedenácté. Musel už jít, proto řekl: "Je pozdě, běž si lehnout. Jinak,"otočil se už na odchodu, "tomu kocourkovi říkej Miral. Dobrou noc." a přenesl se pryč.
Moooc hezká kapča! Těším se na další
)) A vážně, povedla se ti.