• Povídky Colleratu •
Za dávných časů se v zemi mezi Mořem a řekou Nejranou odehrával příběh o dvou lidech a jejich životě. V malém městě Sial, na břehu Moře žijí v poklidu lidé, jak dobří, tak špatní. Přiběh se stal jednou z legend, které tuto zemi opřádají. Příběh, ve kterém je dobro i zlo. A kdo vyhraje? Uvidíte.
Hedvika seděla na pobřeží a dívala se do dálky, na modrý oceán. Ráda se koukala na západ slunce a na racky létající nad vodou. Ráda pozorovala lodě, které vyjížděly každé ráno na moře, lovit ryby a večer se vracely. Tak jednou vyjel na moře i její otec ale už se nikdy nevrátil. To byla ještě malá a už jí to přebolelo. Přesto často na otce vzpomínala a vždy se jí po tváři rozkutálely slzy. Její matka se po ztrátě muže utrápila k smrti a tak zůstala Hedvika sama. Žila bez rodičů od deseti let.
Najednou k ní někdo přisedl. Ohlédla se, byl to Jen, její milý. Znali se už od dětství. Jenova matka byla nemocná a on se o ni musel starat. Otec od nich odešel když byl malý. Ztráta otce je spojovala. Spolu často trávily dny, když Jen nebyl u matky.
Seděli spolu a tiskli se k sobě a pozorovali západ slunce. Bylo teplo, ale vál studený vítr. Hedvika se k Jenovi těsněji přitiskla, začala jí být zima. Proto se vrátily zpět do vesnice. Po cestě potkali Riropa. To byl bohatý mladík z dobré rodiny a chtěl, aby se Hedvika stala jeho ženou. Ne že by ji miloval, ale ona byla nejkrásnější v celém kraji a on chtěl, aby mu ji každý záviděl. Rirop proto nerad viděl, když byli Jen a Hedvika spolu. Všemožně se snažil jejich vztah ukončit.
Rirop se nečekaně přitočil k Hedvice a snažil se jí políbit. To se ale nelíbilo Jenovi. Hrubě Riropa odstrčil. Ten si to nenechal líbit a začal se s ním prát. Hedvika se je snažila od sebe odtrhnout, ale nebyla dost silná, aby to dokázala. Jen byl silný a proto Riropa porazil a přitiskl se k Hedvice. Rirop se s námahou zvedl a plazil se pryč. Nadával Jenovi do nejhorších urážek a jeho poslední slova, než zanikla ve větru byla: "Jen počkej. Ty- ty. Můj otec si to s tebou vyřídí a uvidíš. Toho budeš litovat a Hedvika bude moje, jen moje." Pak zmizel v lesíku u pláže. Najednou začalo pršet. Proto se Hedvika a Jen vrátili domů.
V poklidu uplynulo několik týdnů. Rirop už nejevil o Hedviku zájem ale často ho viděli, jak se krade za ní a za Jenem, když jdou někam spolu. Nic však nedělal a tak ho nechali.
Jednoho dne se musel Jen vydat do města. Jeho matka potřebovala nutně jeden lék. On se proto vydal na dlouhou pouť. Rozloučil se s Hedvikou Bylo to dlouhé loučení. Nebylo jisté, že se vrátí živý. V lesích řádili loupežníci a ti zabili každého, koho nemohli okrást nebo prodat do otroctví. Hedvika se o něj bála ale respektovala jeho důvody. Jen si s sebou vzal jen jídlo, nějaké peníze a šel. Hedvika osaměla. Myslela si, že za ní bude přicházet Rirop, ale mýlila se, ten zmizel ve stejný den jako její milý. Jen byl na cestě týden a Hedvice se po něm moc stýskalo. Zatím se starala o jeho matku, které bylo ze dne na den hůř a hůř. Čekala jen na lék, který ji měl přinést její syn. A Jen se jednoho dne opravdu vrátil a nesl ten zázračný medikament. Matce bylo po jeho užití mnohem lépe a tak si mohli Hedvika a Jen udělat chvíli na sebe. Šli zase na skálu nad mořem a sledovali, jak narážejí vlny do skal pod nimi.
Najedou je něco vyrušilo. Slyšeli, jak se k nim přibližují hlasy. Bylo jim to divné, protože sem, nahoru nikdo nechodil. Za chvíli již viděli co se děje. Skupina mužů jde nahoru za nimi a vede je Rirop. Když se zastavili, Rirop promluvil: "Mužové, tady je, vraženík,"a ukázal na Jena, " To je on. Tento mladík spáchal vraždu, o které jsem mluvil."
"To není pravda!"zastala se Jena Hedvika, " on nespácal žádný zločin."a přitiskla se k němu.
"Ha-há"zasmál se Rirop, "Ať ti to řekne sám. Ptám se tě, Jene. Šel jsi před třemi dny lesem v okolí Nejrany?"
"Ano, to šel. Vracel jsem se z města, kde jsem kupoval lék pro moji matku, která umírá." odpověděl Jen.
"A viděl jsi tam stařenku, jak z Nejrany nabírá vodu."ptal se dál Rirop.
"Ano, tu jsem viděl a pomohl jsem jí s tím."odpověděl hrdě Jen.
"Konečně, teď se dostáváme k jádru věci. Dal jsi té stařeně něco?"
"Ne, nedal," zamyslel se Jen, pak si vzpoměl, "Ale ano, dal. Dal jsem jí kousek chleba, protože byla velmi vysílená a měla hlad."
"A-á, teď se přiznal"vykřikl Rirop, " po pozření tohoto chleba stařena zemřela! Dal jsi do chleba jed a zabil jsi ji."
" Ale, proč bych to dělal. Stařenka byla velmi stará možná zemřela na stáří." bránil se Jen.
"Ne, ne, zemřela po pozření chleba a tak zemřela na otravu. Vidíš Hedviko, jaký Jen je? Je to vražedník a nepřizná se." obrátil se Rirop k Hedvice.
"Ne!"vykřikla "Lžeš! Jennikoho nezabil. Ty si vymýšlíš."
"Ale nelžu. Ta žena opravdu zemřela a on,"ukázal prstem na Jena, "ji viděl jako poslední. Odveďte ho! Zavřete ho do vězení." Muži se na Jena vrhli a ten ač se bránil, stejně podlehl. Odvedli ho do vesnice. Hedvika s Riropem osaměli. "Ten už bude neškodný." řekl si pro sebe a přitočil se k ní. Lilia ho odstrčila: "A jak ty, můžeš vědět, co se stalo? Proč jsi na něj tak zlý? Nenecháš ho nikdy na pokoji. Co ti udělal?"
"Má tebe."řekl s úšklebkem a odešel. Hedvika osaměla.
Další den se na radnici města objevila zpráva, která zněla asi takto:
PROHLÁŠENÍ
Dnes, v podvečerní čas koná se poprava mladíka Jena. Obviněn je z vraždy a to travičstvím. Poprava koná se na skále za městem při západu slunce. Jen bude shozen do moře, tak, jako trestají se zločinci, kteří vykonají vražu a je jim prokázána. Tento trest je konečný a vykonán bude za jakýchkoli podmínek.
Soudce města Sial
Mervar
Po přečtení tohoto prohlášení se Hedvika sebrala a ihned běžela za soudcem města, otcem Riropa. Rirop na ni už čekal: "Tak jak se ti líbí vyhláška?"
"Ty-ty,"nemohla se udržet, "jak-jak jsi to mohl … Vždyť ti nic neudělal. Proč jsi na něj takový?"
"Milá Lilio včera už jsem ti řekl mé důvody." odpověděl posměšně Rirop.
"A co kdyby- kdybych si tě vzala?"zkusila Hedvika zoufale, " Ušetřil bys ho? Nechal bys ho žít?"
"Možná. Ale spíš ne."
"Ale proč?"
"Ty bys ho milovala dál a byli byste spolu. To bych nesnesl. A jestli jsi četla vyhlášku celou., tento trest je konečný."řekl s úšklebkem.
"A-a můžu ho ještě vidět?"zeptala se Hedvika a po tvářích se jí řinuly slzy. Rirop byl ale krutý, jako z kamene a nedovolil jí to. Hedvika pak seděla dlouhou dobu na prahu jeho domu a plakala.
Večer se konala poprava. Jena vedlo pět statných mužů. Měl svázané ruce silnými provazy a měl kolem úst uvázán šátek. Když vyšli z věznice, začali se za nimi shromažďovat lidi. Na vyhlášce bylo napsáno, že je poprava na skále za vesnicí, ale za vesnicí bylo skal hodně a tak nikdo nechtěl riskovat, že by vylezl na skálu a poprava byla na druhé. Nikdo ani netušil, kde by se to mohlo konat a každý chtěl popravu vidět.
Jako první šel soudce , jeho žena a syn. Za nimi se pak houfem hnali občané. Mezi prvními šla Hedvika. Přemýšlela, kolik toho s Jenem nestačila prožít, že si ani nevšimla na jakou skálu jdou. Šla a nevnímala nic kolem. Lidé se seskupily dokola kolem obžalovaného, hned jakmile byli na vrcholu.
Rirop si vzal proslov: "Vážení spoluobčané, dnes jsme se tu sešli, abychom vykonali popravu Jena, syna chudé vdovy. Provinil se tím, že zabil chudou stařenu a to i když k tomuto činu neměl žádný důvod. Dal ženě chléb, který byl otrávený a tak stařenu, která byla již tak velmi nemocná, zabil. Vražedník tuto vinu popírá, ale stařena byla nalezena mrtvá je na to i očitý svědek. Proto jsem navrhl trest nejvyžší a to, aby za smrt zaplatil smrtí. Bude shozen zde...," Rirop zdůraznil slovo zde a Hedvika pochopila kde jsou. Předtím byla tak zahloubaná do myšlenek, že si toho ani nevšimla. Stáli na skále, kam spolu s Jenem tak rádi chodili. Bylo to jejich nejmilejší místo a zde se skoro vždy scházeli a pozorovali západ nebo východ slunce. K této skále se pojily její nejkrásnější vzpomínky. Teď se ale toto místo stane místem nejsmutnějším. Rirop stále mluvil, ale Hedvika si ho nevšímala. Hlatala Jena očima plnýma slz. Nemohla se na něj vynadívat, připadal jí tak krásný a tak smutný.
Najednou ji ale vyrušili výkřiky. Malinko se vzpamatovala, ale byla stále jako v tranzu. Dva muži vzali Jena pod rameny a začali ho rozhoupávat. Jen se celou tu dobu díval na ni a ona na něj. Rirop začal odpočítávat. Tři, dva , jedna... TEĎ! I poslední Jenův pohled byl věnován Hedvice a říkal : "Miluji tě a nikdy těmilovat nepřestanu."
Pak ho muži odhodili a on padal do moře. Najednou začal foukat vítr, že přerušil ono zlověstné žbluňk a Jen zmizel v rozbouřené hladině. Hedvika nebyla schopna pohybu. Nemohla uvěřit...,nevěřila, že by se něco takového mohlo stát. Lidé se pomalu začali rozcházet. Ona tam stále ještě stála a z očí se jí řinuly slzy. Najednou se jí někdo dotkl. Rychle se otočila. Za ní stál Rirop a výtězoslavně se usmíval.
"Tak už jsi dosáhl svého cíle?" zeptala se plačky, "Máš co jsi chtěl? Je mrtvý. Už ti nebude překážet. Jen nechápu, proč jsi to udělal tady. Proč zrovana zde? Abys mě zničil ještě víc? Abych neměla už žádné místo, kde bych mohla vzpomínat na krásné chvíle, které jsem zažila?"po tvářích se jí koulely slzy, "Zabil jsi neviného člověka, víš to? Jen nic neudělal a ty to víš. Dal jí jen kousek chleba. Proč by ho trávil? Snědl by ho sám. Měl ale dobré srdce, jako ty ho máš zkažené. Jsi zprostý vrah! Už tě nechci nikdy vidět!" Rozběhla se dolů. Něco za ní kričel. Nevnímala ho. Jen je mrtvý, je mrtvý! Tyto myšlenky nemohla vyhnat z hlavy.
Dlouho se pak procházela po pobřeží a dívala se na moře. Hlavou sejí honily jen smutné myšlenky. Přála si, aby vše byl jen zlý sen a aby se z něj brzy probudila. V Jenově matce, kde bydlela, se vrátila hodně pozdě. Stará žena nevěděla, co se stalo jejímu synovi. Nikdo nemě to srdce, jí to povědět.
Uplynulo několik měsíců, co se konala Jenova poprava a Hedvice se po něm den ode dne víc stýskalo. Jeho matka si pořád myslela, že je jen na daleké cestě a že se co nevidět vrátí. Hedvice pukalo srdce, když se na Jena jeho matka ptala. Těšila se na něj, jako malé dítě. Hedvice bylo těžko lhát, ale ztráta syna by starou ženu zabila a toho si byla Hedvika vědoma.
Jednoho dne se Hedvika procházela po nábřeží a uslyšela za sebou hlas, jak vyslovuje její jméno. Ten hlas se jí zdál povědomý a byla si jistá, že ho poznala. Byl to hlas Jena. Rychle se otočila. Byla ale zklamaná, za ní nikdo nebyl. Široko daleko byla sama. Pak se jí ale najednou zazdálo, že vidí někoho na kraji lesa, a ten někdo se k ní přibližoval. Chvíli stála na místě a pozorovala postavu. Pak ho ale poznala. Byl to Riran. Hedvika byla zklamaná, na chvíli se jí zazdálo, že by to mohl Jen. Nechápala, jak si to mohla myslet. Jen je přece … . Ale, vžyť ho slyšela, volal na ni jménem. Asi mám halucinace, pomyslela si a přidala do kroku, protože se nechtěla s Riranem potkat. Zapřísáhla se, že na něj nadosmrti nepromluví.
Riran ji ale dohnal a hned začal: "Dobrý večer, Hedviko, tak vidím, že se tady tak procházíš, tak mne napadlo, že se budem procházet spolu." Hedvika rychle stočila směr chůze nazpět k vesnici. "No, jestliže se už vracíš," pokračoval on, "tak tě doprovodím domů." Hedvika po něm hodila zlý pohled, a přidala do kroku. "Tak ty se mnou nemluvíš jo? No nevadí, tak budu mluvit já. Rozhodl jsem se, že si tě vezmu."
Hedvika se musela ohradit: " A jak jsi na to jako přišel?"
"Ahá, tak už si se mnou začala komunikovat? No to to trvalo. Prostě jsem se rozhodl. To ti musí stačit. Teď půjdeš se mnou a svatda bode už zítra."
"Co-cože? Já s tebou nepůjdu. Nikdy jsi tě nevezmu! Ani kdyby … . Jena jsi zabil a teď chceš mě? Tak to ti neprojde. To bych radši skočila za ním, než si tě vzít."
"Však ty se mi poddáš holubičko. Jen počkej. Teď půjdeš ještě domů pro věci a pak … ." chtil ji hrubě za ruku a táhl ji domů. Hedvika se všemožně bránila, ale nebylo jí to moc platné. Rirop ji dotáhl až k Jenově matce. "Teď si vem své věci a pojď!"
Stařá žena se zeptala Hedviky, jako vždy: "Děvče, vrátil se už můj Jeníček?"
Než stačila Hedvika odpovědět, Riran posměšně řekl: "Ten už se vám nevrátí, matko. Vlny si ho zaslouženě vzaly !" Stará žena sebou cukla. Hedvika se vrhla k posteli, na které ležela. Jenova matka se na ni podívala bolestným pohledem, který se ptal: "Proč jsi mi to neřekla?"
"Matko!" vykřikla Hedvika klečíce u její postele, " nechtěla jsem vás zraňovat. On by to určitě chtěl. Odpusťte mi!"
" Já ti odpouštím děvče," řekla potichu žena, "jen mi ještě řekni, kdy? Kdy zemřel?"
"Před třemi něsíci." řekla plačící Hedvika.
Stará žena se smutně usmála a už jen řekla: " Milé dítě, odcházím za svým synem." Ruka, kterou předtím svírala Hedvičinu ruku, poklestla. Jenova matka zemřela. Jak řekla, odešla za svým synem.
Hedvika se rozbrečela ještě víc. Položila hlavu na postel a pak se podívala na Rirana. S tím celý tento výjev nijak nehnul a jen se díval na nebožku. Hedvika vztala: "Tak teď jsi zabil dalšího člověka. Nechci tě už nikdy vidět!!"vykřikla a rozeběhla se z domu.
Riran se vzpamatoval a vyběhl za ní. Hedvika nevěděla, kam běží. Přez slzy neviděla na cestu. Běžela tak, jak chodívala vždy. Pak se najednou zastavila. Stála na vrcholu skály, kde shodili Jena. Podívala se na západ slunce. Riran nebyl ani v polovině skály, nešel tudy tolikrát a tak hledal cestu.
Hedvika odtrhla oči od slunce. Loučila se s ním. Rozhlédla se kolem, naposledy. Byla pevně rozhodnutá. Riran se už vydrápal na skálu. Hedvika na nic nečekala. Vrhla se do propasti. Riran přiběhl pozdě. Hedvika, jako víla, padala ze skály do moře. Slunce najednou prudce zasvítilo. Rirana zasáhlo přímo do očí, až ho oslepilo. To byl trest, který ho čekal za hříchy, ktré spáchal. Neviděl, jak hedvika spadla do vody a jak se za ní hladina zavřela.
Vrátil se domů. Nic si nepamatoval. Dal jen pohřbít Jenovu matku.
Mlha. Modrá mlha.
Hedvika ležela na posteli. Nic neviděla. Měla před očima jen modrou mlhu. Pak najednou ale začala mizet. Před očima se jí začala objevovat mlhavá silueta. Začala se rozjasňovat. Hedvika ji asi začala poznávat. Havraní vlasy jí plály kolem hlavy a na sobě měla bílou kazajku. Najednou se Hedvice úplně rozjasnílo. Nad ní se skláněl Jen. Nemohla tomu uvěřit. "To jsem v nebi?" zeptala se.
Někdo za ní se zasmál: "Ne, v nebi opravdu ne."
"A kde teda?" zeptala se celá zmatená.
Tentokrát odpověděl Jen: " Jsme v moři. V Podmořském království."
"Ano, jste tu." zpoza postele se objevil starý muž. To on se smál Hedvičině otázce. Měl dlouhé stříbrné vlasy a vousy. Na hlavě mu seděla koruna. Hedvika si všimla, že je celá z mořškých lastur a perel. Na sobě měl kabátec fialové barvy. Místo nohou měl tmavě zelený rybí ocas.
"Král této země, Reiri, se nás ujal." řekl Jen a usmál se.
"Ano, ujal jsem se vás." řel starý muž.
"Ale, jak to?" zeptala se Hedvika, " Jakto že jsme na živu?"
" Jak jsem ti říkal, ujak se nás král této země. Proto."odpověděl.
"Jinak, ujal jsem se vás, protože vy nikoho nemáte a já mám velké království a ..., no, řeknu vám to až při hostině. Tedy Jene, řekni jí, jakto tadychodí a tak. Uvidíme se na hostině." král se s úsměvem odporoučel. Hedvika byla zvědavá a tak Jen zaplnil většinu času vyprávěním. Hedvičiny první otázky byly, jak je to dlouho co skočila, jakto, že se jí nic nestalo a co Jen. Na vše dostala odpověď: " Od tvého skoku jsou to tři dny a tři noci. Nevím, moc dobře, jaktože se nám nic nestalo, ale voda nás pohltila něžně a mohli jsme pod vodou dýchat, takže se nám nic nestalo. Jestlichceš vědět, co se dělo, od té chvíle, co mě hodili do vody, můžu ti to říct, i když toho moc nevím. Vy, na zemi, jste žbluňknutí neslišeli, protože začal foukat vítr. Probudil jsem se také na této posteli, jako ty a pečlivě se o mne staral král. Když jsem se mohl hýbat a nic mi nebylo, zjistil jsem že mám ocas." Hedvika vypískla ale Jen řekl: "neboj, jak ty budeš překvapená, až zjistíš že ho máš taky. No, teď to ale nezjišťuj a poslouchej. Mé uzdravování mi rvalo asi měsíc a půl. Já jsem se pak nehorázně nudil a ten den, co jsi chtěla skočit, jsem vyplul na hladinu a zavolal na tebe jménem. Pak jsem si ale všiml, že se blíží Rirop, radši jsem zmizel, ale slyšel jsem vše. Vím také, že moje matka zemřela." Jen vyprávěl dál, až přišel čas večeře. Jak Jen říkal Hedvika byla velmi překvapená, když uviděla svůj tyrkysový rybí ocas.
Na večeři se sešli jen Hedvika Jen a král. Ten jim oznámil neuvěřitelnou zprávu a to, že když se Jen a Hedvika vezmou, odkáže jim Podmořské království. Oba byli šťastní, že jim někdo v jejich lásce přeje. Další týden byla svadba a ta byla dlouhá a krásná.
Tak žili oba, po trpkých časech šťastně až dosmrti. Ale nikdy nezapoměli, jak jim bylo na zemi a tak se ke všem poddaným chovali dobře a štědře.
to je náááádhernýýýý