17. kapitola

14. července 2007 v 18:57 | ZuziRůže |  Collerat
Ach jo, tak tu máme další kapitolu. Je taky taková trošinku delší. Je v ní zase mnoho vysvětlování. Doufám, že se vám bude líbit :-} Věnonána Katikačerce.
P.S.: Omlouvám se za dlouhou čekací lhůtu...
Zííív, ach bože, to už je ráno??" zeptala se rozespale Anna.
"Ano, vypadá to tak," řekl známý hlas.
Anna se otočila. Za její postelí si v křesle hověl Adrian a usmíval se na ni. Anna vyskočila: "Pane, vy už jste tady? A jak to že …" měla v hlavě plno otázek, na které nebylo lehké odpovědět. Přemýšlela, na co se má zeptat, kde tak dlouho byl, co tam dělal, proč jí nepodal žádnou zprávu a takdále a takdále.
Adrian, jako by uhádl její myšlenky řekl: "Určitě máš v hlavě plno otázek, odpovím ti na ně až za chvíli. Je čas snídaně, proto mě napdlo, že když už jsem tu byl tak brzy, mohl bzch ti připravit snídani. Čekám na tabe v kuchyni. Vztal a pomalým krokem odešel. Anna na sebe hodila pár kousků oblečení - žluté kraťasy do půli stehen a červené triko s krátkým rukávem a černým nápisem 'For You'. Pak jí ale došlo, že ať si vezme co chce, stejně až ji uvidí Adrian, bude mít na sobě svoje černé šaty. Vyběhla do kuchyně. Ve dveřích se zarazila ... stůl byl celý nacpaný různými dobrotami, že nebylo skoro ani vidět vidět bílý ubrus.
"Eee, pane, to je všechno pro mě? To nemůžu ani zaboha sníst."
"Nemusíš se bát," usmál se Adrian, "samozřejmě nechci, abys to jedla všechno. Jenom nevím, co máš ráda, tak jsem zde připravil na co jsem si vzpoměl." Anna se tedy pustila do jídla. Když dojedla, rozvalila se a židli a řekla s úsměvem: "Ufff, tak, teď už se ani nehnu."
"Aha," řekl Adrian," to si mi malinko zkřížila plány, chtěl jsem ti totiž navrhnout, jestli by ses nechtěla jít na chvilku projít."
"Jak chcete, pane, ale venku je hrozné vedro,"když uviděla Adriaův potutelný úsměv, dodala," teda, aspoň včera bylo..." a podívala se z okna. Na nebi se proháněly šedivé mohutné mraky. Nepršelo, ale vypadalo, že brzy začne. Anna se vrhla k oknu a otevřela ho, venku nebylo ani zdaleka tak parno, jako včera, předevčírem a vlastně celých minulých několik týdnů. Byla skoro zima.
"Co-Co se to stalo? Vždyť včera bylo hrozně... Jakto, že je dneska o tolik chladněji? "
Adrian se usmál: "Také proto jsem se chtěl jít s tebou projít."
Anna, se rychle zvedla, chtěla vědět, co za tím je a také se chtěla Adriana na něco zeptat. Řekla: "Tak to se projít půjdem, už mi odlehlo."
Adrian se usmál: "Tak jako minule, tá budu mít na sobě todle," mrkl a měl hnedle černé sako a černé kalhoty, "a ty, todle," mrkl podruhé, a Anna na sobě měla černé šaty s krátkým rukávem, asi do půli stehen. Byly dvouvrstvé, dolní neprůhledná vrstva ji obepínala zatímco horní, růhledná, byla volná a vlála jenom tak kolem.
"Hmm, tak co?" zeptal se Adrian, když se Anna na sebe podívala do zrcadla na chodbě.
"Noo, vypadá to trochu divně, jako bychom šli na pohřeb. Nešlo by, abych měla na sobě zase ty, jako minule?" zeptala se.
"Nešlo," řekl jen, a vybídl ji, aby vyšla ven.(jééé, ono se to rýmuje!!!) Anna si s sebou vzala klíče a trochu zmatená vyšla před dům. Proč to nejde? Vždyť minule to šlo...
"Tak kam chceš jít?" zeptal se, "zase do útulku?"
"No, jestli by vám to nevadilo..., dlouho jsem tam totiž nebyla."
"Dobrá, tak do útulku pro psy," řekl, "určitě máš v havě plno otázek, ale teď po cestě se mě radši na nic neptej, až potom." A vydali se do útulku. Bylo dost brzy ráno, takže nikoho nepotkali. V útulku vzali opět deset psů a vydali se na procházku. Když byli v lese, dál od lidí, přenesli se opět na tu loučku, uprostřed lesa. Adrian vypustil psy a pak si šel sednout na lavičku pod stromem, kam se už usadila Anna.
"Jak jsem už říkal, máš jistě plno otázek, za tu dobu, co jsem byl pryč. Tak teď ti dávám prostor, ptej se na co chceš."
Anna měla na jazyku otázek plno, ale nevěděla, kterou má začít. Proto se zeptala na tu, která ji tížila nejvíc: "Tak, moje první otázka je taková složitější a asi trochu delší-kde jste byl takovou dobu, proč jste nepřišel?"
"Máš pravdu, je to takové složitější. Byl jsem pryč, v Colleratu, na dlouhé cestě do Tririnenu," začal vysvětlovat Adrian, "Měl jsem přinést zprávu chášovi..."
"Tý, jo," hvízdla Anna.
Adrian ignoroval Annino hvízdnutí a pokračoval:"... byla to důležitá zpráva, která měla rozhodnout o budoucnosti Colleratu. Měl jsem ji tam doručit pod vlajkou míru, ale cháš mě na cestě přepadl, a unesl do svého sídla Černé věže. Tam jsem si pobyl asi týden a pár dní. Ze začátku jsem si myslel, že můj dopis čte a přemítá, jesti má přijmout, nebo ne. Další den ke mně ale přišel a neotevřený, zapečečetěný ho předemnou roztrhal. Pak se mě snažil přetánout na svoji stranu, nabízel mi, že bych se mohl stát jeho černým rytířem. Já jsem však odmítl a tak mě mučil a snažil se mě k tomu přimět násilím. Nepovolil jsem však a jednoho večera pro mě přišel přítel a pomohl mi uprchnout. Tato událost se stala před třemi dny. Pak jsem putoval pryč, ke Ceremberenu. Tam jsem se dostal včera večer. Podal jsem zprávu o činu cháše, ošetřili mě a pak jsem se vydal k tobě..."
"Tý jo, a..a.." Anna neměla slov, co všechno musel Adrian zakusit, jak musel být silný. A hned jak mohl, šel k ní. Anižby si pořádně odpočinul, šel k ní, aby se ujistil, že je v pořádku, aby ji ujistil, že je v pořádku...
Adrian na ni smutně koukal: "Tak co," řekl, "budeš se ptát dál?"
Anna se vzpamatovala: "Ale, jistě, co vám bylo, když jste se vrátil, z té cesty?" zeptala se starostlivě.
"Ále, skoro nic," odbyl ji, "ptej se na něco, co tě opravdu zajímá."
"Ale mě to fakt zajímá..." řekla trochu dotčeně Anna.
"No," zarazil se, "pár škrábanců, zlomené žebro, a tak. Nebudu tě s tím moc zatěžovat. Ptej se opravdu radši na něco jiného."
"Tak dobře, zdál se mi takovej sen. Bylo to zvláštní..." najednou si uvědomila že vlastně, ...
"No, a dál?" vyzvídal Adrian, "Co se tam v tom snu stalo?"
"Teď mě něco napadlo, že vlastně ten sen... . No, ale snad ne. Tak, ten sen měl dvě pokračování, poprvé jsem se ocitla v takové šedivé krajině, kolem na obzoru byly hory a na pravo ode mě byl takovej hustej černej les. Všechno bylo hrozně šedvý a smutný. Šla jsem dál k těm horám. Už jsem byla blízko, když najednou přejel po zemi takovej červenej stín, zasebou jsem uslyšela syčení a ... probudila jsem se." Adrian se smutně usmála přikývl, Anna si toho ale nevšimla a vyprávěla dál, "pak to mělo pokračování. Byla jsem někde, v takový kulatý místnosti. Nevim jak dlouho a pak se za mnou ozvalo zase něco... a zase jsem se probudila." Adrianovi se na obličeji opět objevil smutný úsměv, Anna ho ale neviděla a tak pokračovala, "další pokračování bylo zase v tý místnosti a tam jsem viděla nějaký oči, takový černý číči a pak jsem se zase probudila. Je to takový opravdu zvláštní... . Nevíte, co to bylo za sny?"
Adrian řekl: "Ano, vím, co se ti to zdálo. Náhodou to vím. Ty, máš dar, Anno, dokážeš nazírat ve snech."Anna na něj nechápavě koukala. Adrian se zasmál, "Ty asi nevíš, co to znamená, co? Je to dar, díky kterému, když spíš, můžeš vidět kohokoli, kdekoli na zemi. Dokážeš vidět jeho očima. Tys' viděla těma mýma. To já jsem šel tou krajinou. Jenom je zvláštní, že jsi ten poslední sen měla dřív, než se to stalo. To jsem ještě nikdy u nikoho neviděl."
"A-ale, jakto? Proč já?" ptala se nechápavě Anna, " to nechápu."
"To nikdo neví, proč zrovna ty..."řekl Adrian.
"Pane, můžu se vás ještě na něco zeptat?"
"Ale jistě, jen se ptej," pobídl ji Adrian.
"No, tak jo, byla jsem na nákupu a tam byla taková prodavačka a … no vlastně, ne. Ráda se chodím dívat na hračky..," podívala se na Adriana, bála se, aby se jí nesmál. Nestalo se, seděl a klidně ji poslouchal, tak pokračovala: "..nejradši mám plyšáky. Baví mě se v nich přehrabovat. Našla jsem tam na dně takvýho koše malýho dráčka. Takovej malej, stříbrnej a modrej. Mám strašně ráda dráčky nebo draky, proto jem si ho koupila. Když jsem šla k pokadně, dívala se ta prodavačka na mě skrz prsty, jako co lezu do hraček, když mi je kolik mi je a tak. Pak jsem ale přišla k pokladně a položila jsem draka na pult. Ona se na mě tak zvláštně podívala a řekla si potichu takovou zvláštní větu. Zněla asi takhle: Doře sis vybrala, děvče, ten na tebe bude dávat pozor. Vůbec nechápu, co je to za draka a co znamená to, co ta paní říkala."
"Hmm, tak to je opravdu zvláštní. Mám takové tušení, co za tím stojí, ale říkat to radši nebudu, protože je to jen pouhá předtucha, která se může projevit jako úplná blbost." podíval se na hodinky, které měl na ruce. Ukazovaly půl dvanácté. "Brzy bude čas na oběd," řekl, "co bys řekla na brzký oběd v přírodě?" Anna souhlasila. Adrian tedy přičaroval stůl a na něj velký výběr jídel. Oba si moc pochutnali. Po obědě nechal Adrian stůl i se špinavým nádobím zmizet. "To není k zahození, umět kouzlit, to asi nemusíte mýt nádobí, co?" podotkla, "Co já bych za to dala." Adrian se usmál a vybídl ji, aby se ho ptala dál.
"Pane, asi jsem potkala toho Dominika," řekla a povyprávěla Adrianovi celý příběh. Jak jí ti muži unesli, chtěli, aby za ní dostali výkupné a jak přišel Dominik a zachránil ji. "Podle mě není ni tak hrozný, jak jste mi ho líčil." řekla, " pozval mě pak na omluvu na zmrzlinu a pak jsem ho viděla ještě několikrát." Adrian jen pokrčil rameny.
"Taky se mi stalo něco zvláštního, pane,"řekla Anna, "když mě tam unesli, myslím jako oni, ti..." nevěděla jak by je popsala, ale Adrian jen kývl hlavou, že ví o koho jde, "... no, tak přesně oni. V mým domě se dělo něco divnýho. Nějakou chvíli tam blikalo světlo. Popisovala mi to paní Klepeřová. To je ta..." Adrian se usmál a tím dal na jevo, že ví o koho jde, Anna pokračovala: "No, tak mi říkala, že to bylo bílé oslnivé světlo a pomalu se rozsvěcelo a zhasínalo. Přišlo se tam na to podívat několik mnoho lidí. Vzbudilo to docela zájem. Bohužel. Vůbec netuším, co to tak mohlo být."
"Tak to je zvláštní," řekl Adrian, "opravdu zvláštní. Také netuším, co to mohlo být za světlo. Dělo se to, když tě oni unesli?" Anna přikývla. "Aha, aha. Tak to je opravdu zajímavé..."
Když Anna viděla, že je stejně zaražen jako ona, zaptala se: "Pane, jakto, že je dneska taková zima, teda jako tam u nás. Moc to nechápu. To se mohlo přez noc ochladit skoro o deset stupňů? Také hlásili, že je vedro a dlouho ještě bude..."
Adrian se usmál: "Je to prostě tak, je větší zima. Někdy ti řeknu proč, ale dneska ne." podíval se na hodinky, " no vidíš, už tě tady trápím přes pět hodin. To je moře času... Ach jo. No, psi už asi budou unavení, tak půjdem ne?" Zvedl se. Anna ho následovala. Pochytali psi a přenesli se zpět. U útulku se s ní Adrian rozloučil se slovy, ať ho zítra večer čeká, že jí odpoví na nezotpovězené otázky. Anna vrátila psy a vydala se domů. Tam se jí k nohám přitulil kocourek Miral Anna byla překvapená, že ho vidí. Chvilku si s nim pohrála a dala mu mlíčko. Docela jí chyběl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ifulda Ifulda | Web | 14. července 2007 v 20:34 | Reagovat

Senza, už se těším, až napíšeš pokračování!!! Je to opravdu super povídka a myslím, že to už bude jenom zajímavější, že??? :)

Super, první koment!!! :D

2 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 14. července 2007 v 22:37 | Reagovat

Je to nádherná povídka, a kapitolky jsou ještě lepší :D Tahle kapitolka mě mooooooc potěšila, jsem ráda, že jsem se konečně dočkala pokračování tohohle tvého skvělého příběhu =-) Hroooooooooozně se mi to líbí, doufám, že další kapča bude co nejdřív. děsně se na ni těšim ;-)

3 Siria Siria | Web | 15. července 2007 v 19:02 | Reagovat

Parádní, dost zajímavá povídka. Krása!

4 Kátikačerka Kátikačerka | 18. prosince 2007 v 17:06 | Reagovat

Mocinky hezoučký a ........................ nemám slov

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama