21. kapitola - 1.díl

9. srpna 2007 v 14:10 | ZuziRůže |  Collerat
No, tak konečně tu je další kapitola. Je taková delší, tak jsem ji rozdělila do dvou dílů. To mě snad omluví za tu předchozí, tak krátkou... Věnováno pasu-Hance za první koment. Pá pá, ať se vám líbí...

"Ach jo, to už je zase ráno?" rozhlédla se kolem sebe rozespale Anna. Zdálo se jí, jako by nespala ani minutu. Zívla a podívala se na hodiny. Za pět minut půl osmé. Vstala, ustrojila se, učesala a šla si připravit snídani. "Co tu budu celej den dělat? Nikam nesmím, s nikým nemám mluvit, nikomu otvírat. Ach jo, co budu dělat?" Ještě ani pořádně nezačal den a Anna se už nudila. "Doprčic, co si to zase vymyslel, kdybych mohla, tak bych..." napadalo jí mnoho věcí, které by mohla dělat, kdyby mohla ven. Radši zmlkla, protože při představě, jak by se mohla zabavit se naštvala ještě víc...
Nějakou chvíli chodila po domě je tak sem a tam, sem a tam. Pak sedla k televizi, nasadila sluchátka, pustila si svoji nejoblíbenější hudbu a tupě koukala na obrazovku. Nevnímala ani pořad, který tam právě běžel. Chvíli jen tak seděla, ale pak se jí omrzelo i to a tak jenom tak chodila po pokoji od ničeho k ničemu.
Nudila se, nudila, až se unudila ke třičtvrtě na deset. Najednou uviděla, jak malý motýlek naráží do okna v obýváku. Nejdřív se ho snažila zahnat, ale malé paví očko se ale nedalo, stále naráželo do okna. Anna ho radši otevřela aby si neublížil a aby se ho zeptala, co tak vyvádí. Ten však vletěl dovnitř a začal létat Anně kolem hlavy. Když ji třikrát obkroužil, zastavil se před ní, sedl jí na napřaženou ruku a...shořel. Anna se hrozně polekala. Pak si ale všimla, že najednou má na ruce, kde seděl motýlek, černo zlatou zprávu. Pak jí to došlo..byl to dopis od Adriana. Rozevřela pečeť, otevřela dopis a...motýlek vyletěl z obálky a zase jí kroužil kolem hlavy. Podívala se na dopis a četla:
Milá Anno,
po dlouhé přemýšlení jsem se rozhodl, že bude bezpečnější a v Tvém zájmu, aby ses nedostala do nebezpečí a tak mě čekej dnes ve tři hodiny doma. Opakuji Ti, abys, když to bude možné, nevycházela ven. Také s nikým nemluv o cestě, kterou podnikneš. Až přijdu, budeš už mít málo času na sbalení věcí, proto Tě žádám, by sis připravila vše potřebné, co budeš potřebovat.
Zatím se měj hezky, uvidíme se brzy...
Dermar Adrizej
Jen co si Anna dopis přečetla, motýlek zmizel. Sedla si na gauč. Už ví, čím se teď bude bavit, musí si sbalit. "Ani nenapsal, jak se tam dostanu," rozčilovala se, "nevím ani, jak dlouho tam budu, ani kam půjdu, ani … ksakru, nevim co mám dělat! Co s sebou ani ostatní! Ke se všemu ani nebudu moct rozloučit, s Klepeřovou, s útulkem, se všemi psy, se všema místama, kam sem ráda chodila, s kámoškama, s Dominikem..."v očích se jí zaleskly slzy, "nesmím ani nikam chodit..."
Když se uklidnila, šla do svého pokoje. Co si s sebou mám vechno vzít? Pomyslela si. Pohled jí padl na malého stříbrného dráčka, usmála se. Tak toho si vezme určitě. Měla ho sice jen krátce, ale už jí přirostl k srdci.
Vyndala tašku na věci a začala si balit...nějaké oblečení, osobní věci, diskmen, spousta cédéček se svojí olíbenou hudbou, několikery baterky. Nabalila také knihu Sedm, klíče od domu, foťák a na tašku posadila dráčka. Hotovo bylo hned, a tak se Anna zase posadila na gauč a a nudila se. Pak jí ale něco napadlo...zneviditelní se. Ne jen tak, samozřejmě, je to proto, aby nzapoměla, jak se to dělá. Také jí docela zajímalo, jak dlouho vydrží být neviditelná. Dříve sotva hodinu, ale teď by to mohlo být lepší... Zavřela oči, zasoustředila se a hned nebyla vidět.
Chodila dál po pokoji, přemýšlela o tom, jak dlouho by vydržela být neviditelná, když tu se doprostřed místnosti přemísltili čtyři muži. Podle oblečení poznala, že jsou to kouzelníci a podle výrazů, že to budou asi za-ghüni. Přikrčila se v koutě. Muži se kolem sebe začali rozhlížet a chodit po pokoji. Nikdo však ani nemluvil a oni se pohybovali tiše, jako kočky. Anna ani nedutala, ale v tom tichu se jí zdálo, že dýchá příliš nahlas, že by ji mohli slyšet. Hrozně se začala bát. Přikrčila se, jak nejvíc mohla a nehýbala se. Kouzelníci se rozdělili a pomalu začali prohledávat dům.
Když odešli z obýváku, Anna tiše vztala a pomalu obezřetně se posunovala podél zdi do pokojíčku. Nikdo tam zatím nebyl protože dveře byly ukryty pod červeným závěsem. Už několikrát ho ctěla strhnout, aby se mohla do pokoje dostat jednodušeji, teď však za něj byla vděčná.
Rozhlédla se po chodbě a vběhla do pokoje. Oslnilo ji bílé pomalu blikající světlo. Rozhédla se po pokoji, skoro nic neviděla, tak jen tak po pamět přiskočila k posteli a zašoupla kufr s věcma pod ni. Světlo se ztlumilo. Anna se chtěla podívat pod postel, co tam jako bliká, když tu se začali pomalounku otvírat dveře. Anna pomalu cupitala ke stěně. Do pokoje vešel vysoký za-ghün a rozhlédl se po pokoji. Nikde nikdo. Byl velmi tichý, aby zaslechl každý šum. Anna se ani nepohnula. Za-ghüna nejednou upoutala bílá záře, vycházející z pod postele. Rozhlédl se kolem, a když nikoho neviděl, sehnul se a zašmátral pod postelí. Anna měla sto chutí do něj kopnout, nebo nějak zaklít, aby se nemohl pohnout. Bylo by to výhodné, problesklo jí hlavou, byl by v čoudu, ale co ti ostatní? Určitě by se po něm sháněli a kdyby ho tu našli zkamenělého, určitě by si domysleli, že tu někdo je. Takhle to vypadá, že je dům prázdný.
Myšlenku, že by se mohla na vysokém za-ghünovi nějak pomstít radši zavrhla a tak radši klidně tiše stála u stěny vedle okna. Chlap chvíli pod postelí šmátral, když pak něco našel, vytáhl z pod postele ruku. Držel to, co tak svítilo. Vypadal však, že mu brzy upadne ruka. Svítící objekt nebylo vidět, protože se kolem něj vytvořila stříbrná záře a Anna na výrazu za-ghüna pozanla, že ta věc asi docela pálí. V pokoji byl také cítit divný zápach, silně připomínající spálenou kůži. Kouzelník tu věc pustil a Anna si všimla, že má ruku celou od krve a že konečky prstů jsou trochu do černa. Udělalo se jí nevolno. Chlapovi také, jako by se zvedal žaludek a tak jen tak zběžně koukl po pokoji a zmizel. Anna se ale ještě chvíli ani nepohnula.
Z chodby byly slyšet hlasy: "Nikde tu není!"-první hlas. "Ano, vypadá to, jako by se někam zbalila a odjela."-druhý, hluboký hlas. "Ano, ani okno nebylo otevřené."-opět první hlas. "Já jdu zkusit dveře"-třetí, mírně přiškrcený.
Anna se modlila, aby byli zamčené. Včera je večer zamykala, ale nebyla si jistá, jestli nešla někam ven, třeba na chvilku, a jestli je za sebou zamkla. "Jsou zamčený"-přiškrcený hlas. "Opravdu, je někde pryč."-hluboký hlas. "A víme vůbec, že jsme na tom zprávném místě?"-první hlas nejistě. "To víž, že jsme na tom zprávném!"-čtvrtý hlas, který doposud mlčel, měl zvláštní přízvuk a zněl tajemě, až se Anna otřásla,-"náš Pán se nikdy nemýlí!" Nikdo pak nic nenamítal. Zdálo se, že je to jejich vůdce. Pak zase pokračoval: "Jdeme, tady toho moc nepořídíme! A ty nefňukej!" řekl ostře k jednomu z nich, "můžeš si za to sám. Pán říkal, nic nebrat, jen ji... jdeme!"
Pak se na chodbě rozprostřelo ticho. Nikde ani hlásku. Když užtrvalo už čtvrt hodiny, byla si konečně jistá, že jsou pryč, a vylezla z pokoje. Chodba zela prázdnotou a když se pak opatrně podívala i do dalších místností, nikde nikdo. Ulevilo se jí: už jsou pryč, ještě že jsem se zneviditelnila... až teď si uvědomila, jaké měla štěstí... Oni se objevili v obýváku, kde právě byla a kdyby nebyla neviditelná.. dopadlo by to určitě jinak. Hůř. Zvlášť pro ni...
Když se vzpamatovala z počátečního šoku, napadlo jí, že by se mohla podívat do pokoje, co tam tak zářilo. Najít to, to nebude prolém, pomyslela si, protože to ten chlápek upustil uprostřed pokoje. Co to ale je? lámala si hlavu. Vešla do pokoje, skoro se bála, co tam objeví, jaká divná věc bude ležet na podlaze uprostřed místnosti. Pomalu otevřela dveře a pomaluse rozhlédla se po pokoji. Nic neobvyklého, nikde nebylo. Podívala se doprostřed pokoje na zem a tam ležel...malý plyšový dráček.
Anna vykulila oči... tak stříbrný drak? To je pitomost, ten je ale přece jen plyšovej... to nemůže být pravda. Porád tomu nemohla uvěřit a stále hledala něco neobvyklého. Nikde nic. Přistoupila k drakovy ležícímu na zemi. Pomalu se sehla a vzala ho do rukou. Nic... byl chladný a možná ještě chladnější než dříve. Nechápala to. Pak jí ale na mysl přišla divná prodavaččina slova: "Dobře sis vybrala, děvče, ten na tebe bude dávat pozor." Zamyslela se, je todle opravdu to, co prodavačka myslela? A jak to vůbec věděla? To že ji bude chránit, znamená, že začne blikat bílým světlem, když bude Anně hrozit nebezpěčí? Znamená to, že když se ho někdo dráčka dotkne, tak mu... tak ho...začnou pálit ruce a možná nejen pálit ale zpálit? Pak si uvědomila, že vlastně když ji unesli, tak jí taky hrozilo nebezpečí a proto ten dráček blikal tak, že všechny vzbudil... Jen jí vrtalo hlavou, kde k tomu ta prodavčka přišla a jak to věděla? A co je to za draka, že dokáže rozpoznat, když se Anně něco děje? V hlavě měla hromady otázek...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anet anet | Web | 9. srpna 2007 v 14:12 | Reagovat

čauwec! Podívej se prosím na můj blog  a napiš nějakej komentář díky moc! a promiň za reklamu!!! :-)

2 Kátikačerka Kátikačerka | 21. prosince 2007 v 15:55 | Reagovat

Moc hezký to je pěkná kapča!!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama