9. srpna 2007 v 14:14 | ZuziRůže
|
-----2*část-----
Tak než se nadála byly tři a Adrian se objevl v obýváku. Anna tam sice seděla, ale stále byla neviditelná a tak si jí Adrian nevšiml. Rozhlédl se kolem a vydal se na chodbu. Anna ho skoro nevnímala, tak zůstala sedět na místě. Po chvíli jí ale došlo, že už přišel a tak se zviditelnila a la za ním. Stál na chodbě a měl vytřeštěné oči na jedno místo na chdbě. Anna se za něj tiše přikradla a podívala se na místo kam se koukal.
Na bílých dlaždicích byla kalužinka. Anna hned poznala co je to za tekutinu... byla to krev. Nejspíš toho kouzelníka, který se zpálil o dráčka. Hned také pochopila, proč Adrian na tu krev pořád kouká. Popošla kousek dozadu a odkašlala si: "Ehm, pane?" Adrian se otočil a viditelně se mu ulevilo. Strach v očích, který tam Anna zahlédla ihned zmizel a objevila se úleva.
"Co se tu stalo?" ptal se, "Kdo tu byl? Čí je to krev?" Anna popravdě vypověděla, co se dopoledne stalo. Vypověděla taky, jaké bylo štěstí, že se zneviditelnila a také řekla o drakovi a co napáchal...
Adrian poslouchal potichu celé Annino vyprávění a nic neříkal, ale v očích mu byla vidět bolest a neklid. Když zkončila řekl si spíš pro sebe: "Tak jsem si to myslel, je to tak, že o tom už ví a chce ji dostat za každou cenu." Pak se otočil k Anně: "říkalas' že jsi měla zbaleno a oni se schodli na tom, že jseš někde pryč?" Přikývla. "A vypadalo to tu jako teď? tím pádem tak, že jsi někam jela na delší dobu?"
Anna pokrčila rameny: "Měla jsem zamčený hlavní dvěře, takže to vypadalo že doma opravdu nejsem... jeden se tam dokonce šel podívat. Nevím ale co si mysleli o tom, na jak dlouho jsem, nebo budu pryč..."
"Aha, tak dobrá," řekl, "necháme to deď být. Psal jsem ti dopis, že pojedeš pryč. Dostala jsi můj dopis?"
Anna se usmála: "Ano, pane, je to opravdu zajímavý způsob doručování pošty... Hrozně jsem se polekala když zhořel. Bylo mi ho líto, ale když vyletěl z tý obálky, byla jse zase v pohodě. Takhle se u vás normálně posílá pošta?"
"Ano,"usmál se, "většinou. Je to nejlevější a nejrychlejší. Na větší dopisy nebo dokonce balíky používáme občas i ptáčky, zatímco na malá psaníčka, s jedním nebo dvěma slovy, například berušky. Ty se ám ze všech komárů, blech mšic a jiné havěti osvědčili nejvíc."
"A-a to je jako nic nesezobne?" ptala se popleteně.
"Ne, nemuže je nic sezobnout, protože když přenášej ta psaníčka jsou pro své nepřátele neviditelní a nehnotní. Proto také mohou shořet."
"A-aha. Tak to pak jo..."
"V dopise jsem ti říkal, že se vydáš na cestu. Nenapsal jsem ti kam, protože by to bylo na dlouhé vyprávění a musel bych poslat místo motýla nejmíň orla. Tak ti to řeknu teď. Tady, v tomto domě na Červánkové ulici už není bezpečno. Cháš tě hledá jak jen může. Nepochybuji o tom, že zítra pošle další zvědy po celém městě, aby zjistil, kde jseš. Proto tě uklidím do bezpečí, kde můžeš každému věřit a kde nebudeš muset mít strach. Je to takový zámeček...no...spíš zámek v Colleratu..."
"E-e. Cože? V Colleratu?"
"Ano,"přisvědčil Adrian, " v Colleratu. Je to opravdu velký zámek na úpatí kopce, nad celou zemí. Nedaleko je velká věž. Ten zámek i ta věž se jmenují pevnost Celemberen. Není to zase taková pevnost, ale většina vojenské síly se shromažďuje poblíž. Z kopce za Celemberem, nebo ze špišky je teoreticky vidět celý Collerat. Samozřejmě to není až tak úplně pravda."usmál se.
Anna byla celá zkoprnělá... do Colleratu? Do paláce Celemberen? Mezi kouzelníky? Mezi tolik cizích lidí? Nikdy ještě nepodnikla tak dlouhou cestu. Nejdál byla se třídou na výletě padesát kilometrů od města. Nikdy ještě neopustila domov na víc než týden... "A jak douho tam budu?" zeptala se.
"Adrian na ni smutně pohlédl: "Nevím, do té doby, co trvá nebezpečí... Měsíc...půl roku...déle?"
Anně se po tváři skutálela slza. Tento dům jí přirostl k srdci, stejně jeko tento kraj. Podle Adrianova tónu pochybovala, že se sem někdy ještě vrátí... Nikdy už neuvidí západ slunce nad sousedním domem...nikdy už neuslyší paní Klepeřovou...Nikdy už tu nebude chodit do školy. Za první slzou se zkutálela druhá. Ihned ji osušila. Nesmí plakat, však ona přijde, ještě se vrátí...snad, -ne...určitě to tu ještě uvidí...doufejme... Adrian jí podal kapesník. Pořádně se vysmrkala.
"Jestli chceš, můžeme se jít ještě projí, abys něco řekla svým přátelům, aby ses rozloučila...."navrhl. Anna jen kývla, osušila sii slzy a vztala. V turánu se na ní objevili černé ramínkové šaty se zlatými ramínky. Adrian už měl na sobě také svoje oblečení a vybídl Annu, aby šla první. Ta si došla pro klíče od domu, které si předtím zabalila, a odemkla. Obavyšli ven a procházka začala.
Anna chodila známými místy a připomínala si, co se tam událo. Tady jsem poprvé potkala Klepeřovou,...Tady jsem chodila s holkama posedět a pokecat,...Tady se mi zatoulal ten pes z útulku,... Tady jsem potkala kocourka Mirala,...Tady na tom rohu se stala ta bouračka,...tady mě unesli a pak jsem potkala Dominika,...Tady jsme spolu seděli a lízali zmrzlinu,...a mnoho dalších vzpomínek. Adrian šel vedle ní pomalu a mlčky. Uvědomoval si, co to pro ni znamená, opustit město a domov, kde žila dlouhých osm let...Kde jistě poznala přátele...
Když dorazilik domu paní Klepeřové, Anna se zastavila. Chvíli koukala na rozbitou okenní tabulku. "Tak tam běž zazvonit, jestli chceš," řekl potichu Adrian. Anna se tedy potichu vydala ke zvunku. Chvíli stála nehnutě s rukou zvednotou nad zvonkem. Nepohnula se. Najednou se nad ní rozevřelo okno.
Vykoukla paní Klepeřová: "Aničko, copak tady děláš?"Anna se smutně usmála. "Počkej Aničko, já za tebou zaběhnu dolů." a zmizela z okna. Anna poodstoupila od dveří a šla pomalu k Adrianovi.Ze dveří se vyvalila paní Klepeřová v domácích papučích. Docela se lekla, protože Adriana tam nečekala, myslela, že je Anna sama. Přezto zpustila: "Aničko, tak povídej, proč jsi přišla?" Anně se po tváři začali kutálet slzy a zakryla si obličej rukama. Adrian se ihned chopil slova: "Dobrý den, paní Klepeřová, jsme tu, abychom se s vámi rozloučili..."
"Proč?"
"Anička se mnou totiž odjíždí pryč..." to bylo poprvé, co Anně řekl jménem. Ta si toho všimla a podívala se na něj. On však pozoroval paní Klepeřovou.
"Ahá, a kam jedete?" zeptala se stará paní zvědavě. Adrian stručně vylíčil, že si našel práci v zahraničí a že chce, aby jela jeho sestřenice s ním. Nechce aby se tu už sama trápila. Že jí tam našel i dobrou školu, kde bude studovat. Tady že jí nečeká žádná budoucnost, ale ve světě je to jiné. Také řekl, že je Anně opravdu moc líto, že musí opustit svůj domov a tak se ještě chtěla rozloučit se všemi přáteli. Na konec se zeptal s pohledem na rozbité okno: "A paní Klepeřová, kdopak vám todle udělal?"
"Ale, mladíku, jenoho dne jsem takle vařila čaj. Bylo opravdu brzy, ale já nemohla spát a tak jsem byla vzhůru. Najednou mi do okna vletí kámen a venku vydím takové dvě mašary, jak se hádají, prý kdo to udělal. Opravdo se hádali dost nahlas. Nedalo se to poslouchat. Hned jsem vykoukla z okna pořádně jim vyhubovala. Vymlouvali se, že to neudělali oni, ale já jim nevěřila. Co ti mladí dneska dělají.. to za mých mladých let, to byla mládež mnohem lepší..."povzdychla si na závěr.
Annu toto vyprávění rozesmálo a přestaly jí konečně téct slzy. O to Adrian také stál. Přistoupil k paní Klepeřové a rozloučil se. Anna šla hned za ním: "Tak se tu mějte hezky paní Klepeřová, ráda jsem vás poznala a doufám, že se ještě někdy uvidíme." Paní se s ní také srdečně rozloučila. Když už byla Anna na odchodu s očima upřenýma na rozbité okno řekla tiše ještě než zmizela: "A promiňte..."
Chodili ještě chvíli po městě a Anna vzpomínala. Když ale na kostele odbyla šestá, museli se vrátit domů. Annu ještě táhlo, aby se rozloučila s Dominikem. Neodhodlala se však říct něco Adrianovi.
Když došli domů, zamknuli hlavní dveře, objevili se na nichjiné šaty a vešli do obýváku, řekl Adrian: "Teď je čas, musíme už jít. Dojdi si pro věci. Vem s sebou všechno, co asi ude3 potřebovat. Oblečení si s sebou brát moc nemusíš, protože tam budeš v jiném. Také si s sebou neber rádio ani televizi...nemáme tam signál." Anna s úsměvem opustila místnost a za chvíli se vrátila s baťohem plným věcí a s napěchovanou taškou.
Nic víc si s sebou vzít nechtěla. Postavila se se všemi kufry vedle Adriana do prostřed místnosti. Skepticky se kolem se be podívala: "Ty kytky tady, ta televize, lednička, mrazák, co s tím vším bude? A co se zahradou? A co dům?"
"Neboj, však on se o sebe postará, jako doposud."
"Ale, co když to někdo ukradne?"
"Neboj, nic se s tím nestane... to bych nedovolil. Teď ti ale musím dát pár informací... Já tam s tebou teď nepůjdu. Přeneseš se do na nádvoří a tam se tě ihned někdo ujme. Zavazadla se ti objeví už rovnou ve tvém pokoji. Ta osoba, která tam na tebe bude čekat, ti ukáže celý hrad a vysvětlí, jak to tam chodí. Doufám, že se tam někdy uvidíme... Sbohem."
Senza, je to úplně super, už se nemůžu dočkat pokračování!!! Tak honem, sem s ním :)