Prooooomiňte, byla jsem tři týdny pryč a neměla jsem kdy psát. Máte tu další 22. kapitolu. Opravdu se omlouvám za pozdní dodání. Doufám, že se to už nestane. Díky za pochopení.
P.S.: Věnováno Ifuldě za 1. koment :-}
ZuzkaRůže
Než stačila Anna ještě něco říct, s úsměvem mrkl a už opět zakusila tan pocit při přemístění... Nadechla se. Zdálo se jí, že letí hroznou rychlostí, s nohama stále na zemi. Kolem ní se míhaly rozmazané obrazy, místa a postavy. Foukal hrozný vítr. To vše však za chvíli ustalo a Anna se objevila na velkém nádvoří, plném lidí. Kolem se ozývaly skoro všechny druhy zvuků, lidé tu pobíhali, křičeli, mluvili, pískali, řvali a někteří dupali, cvakali věcmi, ale i zubama, pískali, mluvili jeden přez druhého. Nebylo tu slyšet ani vlastního slova.
Před Annou stála vysoká asi dvacetiletá dívka a dívala se na ni. Blonďaté volně rozpuštěné rovné vlasy, sahající asi po lopatky, jí rámovaly pěkný bílý obličej. Zelené oči byly upřeny na Annu. Rudé rty měla stažené a tím celý její obličej vypadal přísně. Měla na sobě tmavě vínové šaty, kolem výstřihu, rukávu a kolem pasu se stříbrným proužkem, upnuté na tělo. Dělalo ji to ještě vyžší a štíhlejší. Ruce měla založené u těla. Podle šatů Anna poznala, že se jedná o kouzelnici. "Mirea," řekla dívka prostě. Anna na ni vykulila oči: "Vy jste-" Mirea se zatvářila ještě upjatěji a nesouhlasně zavřela oči a zavrtěla hlavou, "Teda ty jsi," krátce přikývla, "ty jsi ta*) Mirea?" (pozn. aut.:*) omlouvám se, Anna myslí postavu z jednoho příběhu Colleratu. Je to opravdu dlouhá povídka a já doufám že ji sem dodám co nejdříve, mám ji už skoro napsanou. Tak se slitujte :-})
Podívala se na Annu dlouhým zkoumavým pohledem a pak jen krátce stroze řekla: "Ne, to opavdu ne." pak dodala: "Jsem tu, abych tě provedla po citadele, ukázala ti tvůj pokoj, síně a vlasně většinu pokojů. Mám tě doprovázet a naučit tě mravům tohoto dvora. Nejdřív ale," pohlédla na ni ostře, "nemůžeš mít na sobě ty hadry, ve kterých chodíš tam u vás."
Anna si až teď všimla, že už na sobě nemá šaty od Adriana , ale svoje obyčejné domácí oblečení. Mirea na ni hodila dlouhý hnědý plášť s kápí, a řekla: "Vem si to na sebe a ať ti není vidět do obličeje." Anna dost dobře nechápala proč tak důležitá opatření, ale nic nenamítala. Přehodila si plášť přez sebe. Připadala si jak mnich. Nebyla ale ani nijak nápadná, protože většina lidí na tomto nádvoří měla přez sebe podobné hadry. "Teď pojď za mnou!" štěkla na ni Mirea a rychlými dlouhými kroky se vydala po nádvoří.
Anna ji sotva stačila, protože Mirea měla mnohem delší nohy než ona a také se mezi lidmi proplétala mnohem šikovněji než Anna.Ta za ní klusala a sotva ji stačila. Najednou se jí Mirea ztratila z očí. Zapadla mezi jednu tlustou paní bez tří zubů a hubeného pána s dlouhými mastnými vlasy. Anna se s vypětím všech sil dostala za ty dva, ale Mirea už nebyla nikde v dohledu. Anna se bezadně zastavila a začala se kolem sebe rozhlížet.
Až těď si všimla, kolik lidí tu vlasně je. Na nádvoří byla hlava na hlavě. Všude stáli stánky všeho druhu a majtelé vyvolávali, na druhém konci nádvoří stál cirkus a akrobati se předváděli před svými maringotkami. Všude chodili lidé, jak kouzelníci, kteří měli nějakou hodnost, tak lidé obyčejní. Pohybovali se tu také muži ve stejnokrojích-asi zdejší plicie, myslela si Anna.
Ať se koukala kam chtěla, Mirea nebyla nikde. Protože byla Anna také docela malinká, moc daleko před sebe neviděla. Napadlo ji použít nějaké kouzlo, ale pak tuto myšlenku zavrhla. Stála na svém místě a pozorovala lidi, jak se kolem ní tlačí.
Najednou k ní přišel muž v uniformě: "Máte propustku?" zeptal se ostře.
"E-ee, prosím?"
"Takže nemáte propustku?"
"J-jakou propustku?" ptala se zmateně Anna.
"To je takový lístek, který jste doslala u brány, nebo jej máte už z dřívějška. Jestli že jej nemáte, musím vás odvést do paláce soudu." řekl muž.
"A-a proč?"
"Musíme si ověřit kdo jste. Můžete být také nějaký špicl od nepřítele. Jestliže jste zaragistrována na našem úřadě, dáme vám propustku a můžete svobodně jít. Opakuji, máte propustku?" ptal se přísně.
"No, no, asi ne" přiznala sklíčeně Anna.
"Ale má," ozval se za Annou Mireanin ostrý hlas, "je tu se mnou, a to ti musí stačit."
Muž se Miree uklonil: "Jistě lady, to mi stačí." řekla a odkvačil pryč.
Anna se Mireu děkovně pohlédla: "Moc ti děkuju, že jsi mě zachránila," řekla. Ta na ni jen ostře pohlédla a zamumlala něco co Anna považovala za slovo neschopná, nebo něco v tomto smyslu. Pak řekla nahlas: "Teď se mě drž a hlavně se už nestrácej. Příště tě zachraňovat nebudu. Oni tě pak zavřou do obyčejného tmavého vězení a odtamtud už nemáš šanci se dostat. Teď pojď a hlavně se mě drž. Nasaď si tu kapuci" přikázala a vyrazila opět na cestu. Tentokrát šla naštěstí pomaleji a stále se ohlížela, kde se Anna nachází. Ta šla za ní a těsně se jí držela, aby se neztratila. Došli k velké hradní bráně. Tam stál další muž v uniformě. Mirea mu ukázala lístek a řekla tiše něco do ucha, postrčila Annu před sebou a věšli malou škvírou v bráně do druhého nádvoří. Muž se na Annu podivně zadíval, když kolem něj procházela. Měla však kápi tak přez oči, že jí moc neviděl do tváře.
Na druhém nádvoří už nebyl skoro nikdo. Jen tu a tam přeběhl někdo ze služebnictva. Mirea zase zrychlila tempo, tekže Anna za ní musela skoro klusat. Druhé nádvoří nebylo ani z polovny tak velké jako to první. Vysoké kamené hradby ho obepínali ze tří stran. Čtvrtá strana naproti bráně náležela domu. Vysoké bílé stěny hradu čněli do výšky. Bylo v nich hodně oken , balkónů a výčnělků. Hrad se tu tyčil v celé své kráse. Naproti bráně byly velké vykládané dveře, vedle kterých stáli uniformovaní strážci. Tam mířila Mirea.
Když už byli u dveří, opět ukázala lístek a popostrčila Annu před sebe do domu. Oba muži na ní opět utkvěli pohledem. Anna si připadala divně. Proč na ní všichni tak koukají? Dělá to snad ta kápě stažená do čela, nebo Mirein lístek?
To už ale vešla do síně. Její krása ji uchvátila. Lesklá bílá podlaha se vyjímala pod freskami malovaným vysokým stropem se zasklenou kopulí, která osvětlovala sál odpoledním světlem. Na bílých zdech se vyjímaly rudé sametové záclony na oknech. Anna však neměla moc čas, prohlédnout si vybavení síně, protože Mirea ji nenechala se rozhlédnout a pokračovala v úprku dál do paláce. Šli po schodech vedoucích do chodby. Ta byla také nádherně vyzdobena. Mirea však rychle šla a Anna nestačila ani vnímat sály, kterými procházeli. Všechny byly ale krásné a veliké.
Když už šli palácem dobrou půl hodinku, Mirea se zastavila před jedněmi hnědými dveřmi asi z tisíce takových dveří. Ukázala na ně: "To je tvůj pokoj," řekla, "tady buď do té doby, než pro tebe přijdu. Objeví se ti tam i komorná, která tě bude obsluhovat. Ta ti dá i jiné šaty. To co máš na sobě vypadá hrozně." Podívala se z odporem na Aniny staré obnošené džíny a zelené tílko na ramínka. "No, budu už muset jít," pohlédla na ni ostrým pohledem, otočila se na podpatku a odkráčela. Nechala Annu před zavřenými dveřmi. Mirea se jí nelíbila, nebyla na ni příjemná, byla spíš opravdu nepříjemná. Byla rázná a čišel z ní chlad. Anna sáhla na kliku: "Mám tam jít? Nemám tam jít?" Pak se ale odhodlala a stiskla ji.
Vešla donádherného prostorného pokoje. Napravo ode dveří asi uprostřed stěny stála postel s nebesy vedle ní, blíž ke dveřím, noční stolek z tmavého dřeva, který se opravdu hodil ke stejně barevné posteli. Napravo od postele u okna stál rohový toaletní stoleček se zrcadlem a mnoha šuplíky. Byl také z tmavého dřeva a stylem se hodil k posteli a ostatnímu nábytku. Vedle toaletního stolku bylo okno s krásným výhledem na les a krajinu za palácem.Vedle okna byla rohová dřevěná knihovna se spoustou knih. U levé zdi byl čelem k Anně postaven dřevěný stůl a za ním stála židle. Na stole byl svícen na svícení, stejně, jako na nočním stolku. Podle zdi u dvěří se táhly skříně na oblečení a na různé drobnosti. Pokoj byl laděn do modra. Modré závěsy, modrý přehoz na posteli, modrý ubrousek na nočním stolku, modré svíčky. Stěny a podlaha, až na koberec uprostřed místnosti, byly bílé. Vše k sobě dokonale ladilo. V pokoji se vznášela jasmínová vůně.
Anna byla ohromena. Chodila od jedné věci k druké a prohlížela si je. "Co je to za pokoj? Čí to byl pokoj? Kdo v něm bydlel? Jak vědí, jaká je moje oblíbená barva?" nadechla se, "moje oblíbená vůně! Vždyť je to pokoj jako pro princeznu! Musím požádat, aby mi dali jiný, méně nazdobený! Je to tu ale krástné!" zastavila se u okna, "nádhera!" zvolala.
Najenou v odrazu okna někoho uviděla. Rychle se otočila. Než však stačila promluvit, nově příchozí s úsměvem řekla: "Ne ne, jen se neboj, děvče, jsem tvoje nová komorná..." Anna si oddechla. Komorná pokračovala: "Jsem tu, abych ti pomohla vybalit, abych ti dala nějaké slušnější olečení. V tom co máš na sobě se nesmíš nikde ani ukázat." dořekla a pustila se do rozbalování. Anna k ní hned přiskočila, že si to může vybalit sama, ale komorná ji ihned zarazila a posadila ji na postel se slovy, že je to její práce a že to dělá ráda. Anna ji tak tiše pozoroval, jak vyndavá její věci a ukládá je do skříní a skříněk. Komorná byla statná postarší žena, měla šedohnědé vlasy svázané do řádného drdolu a přez hlavu malý bílý čepeček. Tvář měla milou a usměvavou. Na sobě měla tmavě modrou sukni a stejné barvy i halenku s krátkými rukávy. Ruce měla široké a prsty se určitě dobře vyznaly v ručních pracích. Přez sebe měla bílou krajkovanou zástěru.
Na váhu, kterou vážila byla obratná a tichá. Anna ji neslyšela ani vejít do dveří. Když komorná dovybalila řekla: "Tak, a máš vybaleno. Zapoměla jsem ti v tom kvaltu říct, jak se vlasně jmenuju, já jsem Rosianen, ale říkej mi Rózi. To je mi milejší."
Anna se usmála, "Já jsem..."
"Anna, to už mi ráčili říct," doplnila Rózi a usmála se milým úsměvem. "Tak, ale teď Aničko... můžu ti řikat Aničko?"
"Ale jistě," usmála se Anna.
"...teď ti teda vyberu nějaké pěkné oblečení. Tvoje staré, které sis sem vzala je támhle na polici," ukázala do skříně na jedinou polici, "ale tady v tom chodit nesmíš. To není moc dobré, takhle na sebe upoutávat pozornost. Už takle jí máš dost a dost" posldní větu řekla opravdu hodně potichu. Pak ale pokračovala: "Tady v tom šatníku máš oblečení, které budeš nosit. Na, teď si vezmi todle." podala Anně smotaný uzlíček věcí, "já přijdu, až se převlékneš ano, Aničko?" Anna jen přikývla a tak Rózi odešla.
Podívala se na balíček který Rózi položila vedle ní na postel. Mohlo v tom být patero nebo šestero zimních kalhot. Anna se zvědavostí balík rozevřela a rozložila oděv, který tam našla. Byly to dlouhé šaty až na zem, s třičtvrtečními úzkými rukávy obepínající paže a větší výstřih do "V". Měly tmavě zelenou barvu, nebyly nijak mnoho zdobené, jen od výstřihu k pasu byla výšivka květin a listů, stejně zelené barvy, jako byly šaty.
Anna se nemohla dočkat až si je obleče. Vždy měla ráda dlouhé, splývavé šaty. Svlékla svoje steré domácí hadry a navlékla se do nových šatů. Byly dobré a docela seděli, ale měli jeden problém, který Anna ze začátku neviděla: korzet. S tím si nevěděla rady. Pořád se snažila si ho utáhnout, ale nedařil se. Naštěstí ale přišla Rózi a ta jí s tím pomohla. Když byla Anna konečně oblečená, mohla se podívat na sebe do zrcadla. Opravdu jí to slušelo. Prohlížela se ze všech stran, až se musela stará komorná smát.
Pak jí nabídla, že jí učeše. Anna souhlasila. Šikovná komorná Anně na hlavě vytvořila krásný splétaný účes, z copánků a kudrlinek. To Anně dodalo ještě na kráse. Pak usměvavá komorná řekla: "Teď půjdu, jsi jistě unavená, tak si běž lehnout." Když Anna namítla, že by se jí pomačkaly šaty a rozcucha účes zasmála se a řekla jen: "Však oni se vyžehlí a učešu tě znova. Stejně takhle ven nepůjdeš." a s tím odešla.
Anna chvíl zmateně seděla na posteli, pak ale začala šmejdit po celém pokoji a hledat různé skrýše. Nebyla ale ani u první skříně, když ji přepadla taková únava. Sedla si na postel. Přemáhala se, že spát nebude, že si jen odpočine v sedě, ale za chvíli už ležela na posteli, jako by ji do vody hodil. Komorná se připlížila do pokoje a spokojeně spící Annu přikryla.
To bylo super!!! Tahle povídka mi už hodně chyběla, už se těším na pokračování :)
A děkuji za věnování