close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vstupní rozhovor

1. srpna 2007 v 12:00 | ZuziRůže |  Povídky
Ahoj!!! Máme tu další povídku. Je taková trochu smutná... bohužel ...radím vám, abyste si při čtení poslechli tuto písničku od Enyi... Docela se to k tomu hodí... :-) Je taky taková smutná... Tak vám přeji příjemné počteníčko... Prosím pište komenty...

Enya...
Angels...
.
.
Vstupní rozhovor
"Další prosím! Á to jste vy,… váš příběh tu zná kde kdo, ale já ho však ještě neslyšel… Prosím, povídejte…"
"Tak tedy, povím vám příběh jedné mé kamarádky. Říkejme jí třeba Ela. Tak tadle Ela žila do svých šestnácti šťastný život.Bydlela na kraji většího města se svoji rodinou, matkou, otcem a mladším bratrem…. Byli bohatí , a tak si mohla dovolit studovat na nejlepší škole ve městě. Tam také poznala, pro ni, nejlepšího kluka na světě. Chodili spolu už několik měsíců, když se v jejím životě stala první velká rána… Prarodiče z matčiny strany, letěli na dovolenou na Kanárské ostrovy, ale letadlo, kterým letěli mělo technickou závadu a havarovalo. Oba prarodiče zemřeli na místě...
Druhá velká rána přišla v zápětí, prarodiče z otcovy strany se vybourali v autě a také zemřeli…
Elu ztráta prarodičů velmi zasáhla, zvlášť, když se obě nehody staly nedlouho po sobě. Nemohla se z toho vzpamatovat. Její rodiče a přítel jí pomohli se s tím vyrovnat, i když byli sami na dně. Měla však přijít třetí, nejbolestnější ztráta…
Ela jela na čtrnáctidenní tábor, se svým přítelem, také aby zapomněla na bolest, která se v ní po smrti tak šířila… Víkend byl návštěvní a tak se rodiče rozhodli, že se přijedou na svoji holčičku podívat. Přijeli s mladším bráchou, poptali se, jak se jí daří. Měla se už lépe. Ztráta prarodičů ji už přebolela, na táboře zapomněla na smutek… Strávili spolu celý den, až večer se museli rodiče s malým bráchou vrátit…
Ještě ten večer přijela policie…měli smrtelnou nehodu…na místě všichni tři mrtví… čelní náraz s kamionem. Řidič byl opilý a vjel vyšší rychlostí do druhého pruhu… dostal patnáct let… patnáct let, kterých se Elin brácha nikdy nedožije… patnáct let, za to, že připravil Elu o její nejbližší… jen patnáct let, zatímco ona se bude trápit celý život…
Najednou měla v srdci prázdné místo. Už nikdy neuslyší jejich smích… už nikdy je neuvidí… už nikdy s nimi nebude moci mluvit… Niky se už nebude moci hádat s mladším bráškou. Už nikdy ji nebude peskovat máma, za to, že jde domů pozdě. Už nikdy jí nebude táta přemlouvat, aby s ním jela na ryby…
Vím, že se cítila mizerně, nechtěla jíst, nechtěla pít a nechtěla ani žít… Naštěstí ji podržel její jediný zbylý blízký, její přítel. On také ztratil matku a věděl¨, jaké to je. Uměl Elu utěšit. Jen díky němu si nic neudělala, jen díky němu nebyla ta bolest tak krutá, ta prázdnota tak sžíravá…
Ihned ji odvezli domů. Objevila se ale otázka-kde bude Ela bydlet… Už neměla žádné příbuzné, protože rodiče ani prarodiče neměli sourozence. Ela byla opuštěná…Jediná možnost byla jít do dětského domova…byla zdrcená… co tam jen bude dělat? Soudní řízení rozhodlo, že půjde na dva roky do dětského domova… Tři dny po tomto rozsudku měla odjet z rodného domu, kde zatím žila… poslední den si k sobě večer pozvala svého přítele, aby se s ním mohla rozloučit. Prožili spolu krásný večer a on jí slíbil, že jí půjde ráno vyprovodit a že za ní bude jezdit… Rozloučili se a on odjel…
Ela měla jet ranním sobotním vlakem přesně v 6:00. Už půl hodinu čekala na nádraží. Už by tu měl dávno být… Na nádraží nebyla ani noha. Najednou uviděla, jak se k ní blíží dva muži v uniformách…policie. Zakryla si oči. Zeptali se jí na jméno. Odpověděla. Oznámili jí, že její přítel měl smrtelnou nehodu… po příjezdu do nemocnice zemřel.
Další hrozivá rána, další bolest, ještě větší prázdnota v srdci… I on je mrtvý… On, který jí se vším vždy pomohl, on, na kterého se mohla spolehnout, on, kterého milovala… Odbilo šest hodin. Nasedla do rychlíku. Vlak byl prázdný, nikde ani človíčka… Sedla si do prvního vagónu. Vlak odjel, z města které znala, kde žila celých 16 let, kde našla lásku, kde byla šťastná, kde chodila do školy, ale kde zažívala smutek, kde ztratila své nejbližší… vlak jel a jel. Vstříc neznámu, vstříc dětskému domovu… Začalo pršet. Hustý liják bil do oken vlaku. Slyšela pravidelné nárazy kolejnic. Pravidelné, jako tepání srdce. Buch buch. Buch buch. Po tvářích jí stekla slza, pak druhá a třetí. Venku bylo slyšet vřískání větru a bušení deště do vlaku… Najednou se ozval hrozný náraz… Vlaková souprava vykolejila.
Vlak převrátila vichřice. Nikdo nepřežil…
Přál si to osud…"
"Máte opravdu smutný příběh", pokýval hlavou a v očích se mu zaleskly slzy.
"A můžu tedy jít? Můžu za nimi?"
"Ano, je běžte.."
Řekl archanděl a za Elou se zavřela nebeská brána.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 1. srpna 2007 v 12:24 | Reagovat

to je krásný! a tak smutný! =-(((

2 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 3. srpna 2007 v 9:08 | Reagovat

Je to smutný, ale krásný, povedlo se ti to :)

3 Kátikačerka Kátikačerka | 4. srpna 2007 v 22:02 | Reagovat

je to krásný a smutný a díky za to že jsem ti do toho mohla vstupovat a ta písnička je krásná a smutná

4 Kátikačerka Kátikačerka | 4. srpna 2007 v 22:08 | Reagovat

:=! bééééééé

5 Evik :-((( Evik :-((( | 5. srpna 2007 v 11:58 | Reagovat

Ježiš marja, já u tohodle vždycky brečim a tohle mi děláš naschval. Jinak to je mocinky smutný a zároveň krásný příběh.

6 Fufňa Fufňa | 9. srpna 2007 v 12:15 | Reagovat

Nemám rád smutný povídky.

7 Susanne Susanne | E-mail | 17. září 2007 v 8:23 | Reagovat

moc pěkná povídka, seš fakt...........pesimista :-) ,ale píšeš pěkný povídky

8 lady šann lady šann | Web | 7. ledna 2008 v 9:32 | Reagovat

skvělýýýý! teda zuzko...jak ty to děláš!?!!!všechny tvoje povídky(a't už kapitolovky či jednorázovky) jsou úžasný!! a vyři'd prosím tý potvůrce ve svý hlavě(jelikož vim, že mozek jsi někde vytratila tak schválně píšu potvůrce:) ) ať nepřestává vymýšlet stále nový jveci, a't se brzy dočkáme něčeho nového... :)

9 lady šann lady šann | Web | 7. ledna 2008 v 9:32 | Reagovat

skvělýýýý! teda zuzko...jak ty to děláš!?!!!všechny tvoje povídky(a't už kapitolovky či jednorázovky) jsou úžasný!! a vyři'd prosím tý potvůrce ve svý hlavě(jelikož vim, že mozek jsi někde vytratila tak schválně píšu potvůrce:) ) ať nepřestává vymýšlet stále nový jveci, a't se brzy dočkáme něčeho nového... :)

10 Aďa Aďa | E-mail | 3. března 2008 v 0:00 | Reagovat

Zuzi je to moc pěkné..uronila jsem několik slz a musím říct, že málo která povídka mě rozpláče :) jen tak dál..určitě si ráda přečtu i další

11 kiki.. kiki.. | 9. dubna 2008 v 14:01 | Reagovat

och.... :( to je smutný... až mi ukaplo nekolik slz....:'( ale moc krásnééé....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama