23. kapitola

13. září 2007 v 21:29 | ZuziRůže |  Collerat
Nooo, konečně jste se dočkali další kapitolky. Já vím, trvalo mi to dlouho. Mooooc se proto omlouvám. No, tak konec žvanění a pusťte se do čtění. Určitě pište komenty!!
P.S.: opětovně věnována Ifuldě :-}

"Vztávej, vztávej slečinko, už je čas vztávat."Anna uslyšela milý hlas Rózi, protáhla se. "No vidíš, jak to jde, co? Mirea na tebe už čeká." Mireino jméno Annu ihned probudilo. Otevřela oči. Nejdřív chvíli nechápal, kde je, ale pak si vzpoměla na Mireu, citadelu, svůj pokoj, krásné šaty.
Posadila se a zívla: "K-kolik je hodin?"
"Bude šest," řekla s úsměvem komorná.
"Teprve šest?" ptala se rozespale Anna, "Na šest je ale nějaký světlo," podívala se ven. Pak pochopila, ne šest ráno ale ještě ten večer. Zívla ještě jednou.
"Už musíš vztávat, Mirea už tu dvakrát byla. Nezlob ji, ona má své povinnosti, které musí dodržovat a když takle zaspíš, je opravdu naštvaná." řekla Rózi.
"Ona je naštvaná pořád," šeptla si Anna pod vousy, když už vztala a urovnávala si šaty.
"Ale kdepak, Mirea je hodné děvče." smála se komorná, která Annu slyšela. Rozpletla jí vlasy a pak řekla: "Dám ti plášť, ve kterém tu budeš chodit, je podobný, jako ti dala Mirea. Prosím tě, abys ho nosila, protože... protože...," zamyslela se, "prostě ho nos, kdykoli půjdeš někam mimo svůj pokoj." a podala jí tmavě zelený plášť, který se opravdu hodně podobal tomu, který jí dala Mirea s tím rozdílem, že tento měl pod kapucí stříbrnou sponu. "Teď běž přede dveře, já to tu musím poklidit," řela Rózi, "Mirea tam na tebe nejspíš už čeká." a vystrčíla Annu přede dveře.
Mirea tam opravdu čekala a netrpělivě poklepávala nohou o dřevěnou podlahu. Jakmile uviděla Annu, sykla si pod vousy "Konečně, to to trvalo," a už nahlas řekla: "Teď tě provedu po citadele. Běž klidě za mnou a hlavně se mi zase nikam neztrať. Nech si hlavně nandanou tu kapuci."
měla na sobě své vínové šaty a na tom měla stříbrno šedý plášť, který měla upevněný na ramenou malými stříbrnými sponkami.
Anna následovala Mireu. Ta se rozhodla, že jí ukáže většinu místností v paláci. V určité síni se vždy zastavila a povyprávěla něco o nich. Nikoho nepotkaly. To bylo Anně trochu divné, ale moc se o to nezajímala. Síně byly opravdu nádherné. Nestihly jich ale ani deset a už bylo devět. Síně byly totiž opravdu rozsáhlé a Mirea většinou mluvila nejen o výzdobě, ale také o historii síně a o užití.
Annu už bolely nohy od neustálého chození. Myslela, že už bude konec, ale chtěla se přesvědčit. Zeptala se, kolik místností má palác Celemberen. Mirea na ni úkosem pohlédla a řekla: "Asi pětset plus sklepy. Jseš unavená?" dodala. Anna na to nic neříkala. Mirea se posměšně uchechtla a řekla: "Tak, stejně jsem chtěla zkončit. Podávají večeři. Ty běž do pokoje. Snad si pamatuješ kudy jsme přišly." a zmizela za velkými dvěřmi.
Anna neměla ani potuchy, kudy přišly. Několikrát totiž šli po dlouhých chodbách a zabočili do některých dřevěných dveří, kterých tam na chodbě bylo takových ještě několik desítek. Napadlo jí, že půjde po sálech a které si pamatuje, pak možná najde zprávnou cestu. Trvalo jí asi deset minut, než našla první sál, který poznala. Druhý, třetí a čtvrtý byly hned vedle. Vydala se tedy po chodbě s dřevěnými dveřmi. Chodbu si pamatovala, ale dveře ne. Jen si vzpomínala, že jsou asi uprostřed, nebylo to ale moc přesné. Zkoumala všechny dveře, jesli nejsou aspoň trochu odlišné. Nebyly. Anna se tedy rozhodla, že půjde dveře po dveřích.
Stiskla první kliku, která by mohla vést do toho sálu. Byly zamčené. Popošla vedle, stiskla další kliku, také zamčeno. Stiskla třetí, zamčeno. U čtvrté si byla téměř jistá, že bude také zamčená. Dostala tak naději, že budou otevřeny jen jedny dveře a to ty správné, vedoucí do správné síně.
Sebevědomě šla ke čtvrté,-zamčeno. Pátá,-zamčeno. Šesté dveře stiskla a... tentokrá opravdu nečekala, že by bylo otevřeno, dveře se ale pohnuly. Anna se dostala do nějakého pokoje. Na posteli spal nějaký člověk. Anna se lekla a dveře ihned zavřela. Tak tudy ne, tudy ne, pomyslela si. Opatrně stiskla další dveře. Zamčeno. Další dveře, opět zamčeno. Deváté dveře byly malinko otevřeny. Anna nakoukla dovnitř. Byl to dlouhý sál. Ten nepoznávala. Zavřela dveře. Desáté dveře sase pomalu otevřela. Konečně! Byl to sál, který hledala! Vešla dovnitř. Pak už cestu znala. Dostala se do chodby s jejím pokojem. To bylo jednoduché poslední dveře napravo. Vešla.
Rózi na ni už čekala s večeří: "Tak pojď. Tak jak se ti líbí náš zámek?"
"Máte to tu pěkné." oddechla si Anna, když už byla ve svém pokoji, "ale trochu velké."
"No jo, no jo, na to si zvykneš." pravila vesele komorná, "teď pojď ale k večeři."
Anna usedla k nádherně prosřenému stolu ve vedlejší místnosti u jejího pokoje. Na stole nebylo místa, kde by byl vidět ubrus, tak byl stůl plný jídla. Rózi se postavila za Annu. A pobídla ji: "No tak jez, Andulko, než ti to vystydne."
To se ale Anně nelíbilo: "Počkat počkat. Chcete tím naznačit, že se tu já udu jenom tak cpát a vy se jem tak postavíte za mě a budete na mě hladově koukat? Tak to teda prr. To teda ne. Vy si tady ihned sednete vedle mě a budete jíst se mnou." řekla nekompromisně.
"Ale to já nemůžu..." řekla zaraženě komorná.
"A japato? Hmm?" Zkřížila Anna ruce.
"E-ee, no, to máš tak, já... já..." na Rózi bylo vidět, že něco rychle vymýšlí, "...držím dietu." vypadlo z ní.
"Tak to vám moc nevěřím." zasmála se Anna, "stejně ale budete sedět tady přede mnou a když jen tak nááhodou dostanete hlad, můžete si něco vzít." řekla. "Nikomu to na vás nepovím." mrkla na ni. Rózi se chvíli ošívala, ale pak se přecejen posadila naproti Anně. Ta se ihned pustila do jídla. Rózi se k ní nakonec nenápadně přidala.
Když Anna dojedla, byla přecpaná. Rózi na tom byla podobně. Na stole zbyly už jen prázdné talíře, tácy a mísy. Rózi se se chvíli vzpamatovávala, ale pak se zvedla a začala uklízet na stole. Anna ji zastavila: "Nechte toho, kde se to tu vzalo? Co byste s tím teď dělala?" zeptala se.
Rózi se podrbala na hlavě, pak řekla: "Ále, všechno je to ze zdejší kuchuně. Máme ji tady dole v přízemí. Jen bych to tam odnesla na stůl. Někdo se tam o to postará."
"Achá," řekla Anna, " tak to udělám za vás." Než se komorná stačila vzpamatovat, a něco namítnout, Anna zatleskala a nádobí bylo pryč. Adrian ji naučil nejen kouzla obranná, bojovná, ale také užitečná. Todle bylo ale jen obyčejné přenesení věcí. Anna se totiž už tak vypracovala, že dokázala věci přenést někam, kde nikdy nebyla. Stačilo jen, aby věděla, kde se přibližně to místo náchází a zbytek šel sám. Taky už několikrát přenesla víc věcí najednou, jako například teď.
Rózi chvíli zůstala udiveně stát, ale pak uznale pokývla hlavou: "Šikovná holka... Teď je ale pozdě, ukážu ti tvoji koupelnu a ty se tam hezky vykoupeš. Já zatím půjdu dolů a rozdám potřebné rozkazy. Pak přijdu a uložím tě." Vedla ji do jejího pokoje a ukázala na jedny dveře: "Za třičtvrtě hodinku jsem tu, tak ať jsi už hotová. Ručník i ostatní věci najdeš tam." řekla a odešla.
Anna otevřela dveře. Před ní se objevila velká prostorná koupelna. Byla laděna do světle modra. Naproti dveřím stálo malé umyvadélko a několik skříněk u pravé zdi byla velká oválná vana. Polvé zdi bylo veliké zrcadlo. Pod zrcadlem na skříňce už čekala saténová noční košilka.
Když se Anna vzpamatovala z té nádhery, rychle se umyla. Než poznala, jak která zařízení fungují, na co jsou různá držátka, dlouho jí to trvalo.
Když vyšla z koupelny, Rózi už na ni čekala, položila ji do postele a sedla na židli vedle ní. "Tak jak se ti líbí naše citadela?" zeptala se, "Mluvila jsem s Mireou. Říkala, že jste prošly asi devíti síněmi. To jste toho zvládly opravdu dost. Tak co, jak se ti tu líbí?"
Anna řekla, že byla síněmi uchvácena, jen že toho na ní bylo opravdu moc. Rózi se usmála.
"U poslední síně mi Mirea řekla, že musí na večeři, kde se tady jí?" zeptala se Anna, po chvilce ticha.
Komorná se usmála: "Jídelna je tady nedaleko, v západním křídle. Jí tam všichni, co jsou tady na zámku. Je tam několik stolů. Ale neboj, neměli tam nic lepšího, než jsi měla ty tady."
"Když jste říkala, že tam jedí všichni, tak proč ne já?" zeptala se opět po chvilce Anna.
Rózi se na ní posmutněle podívala a zavrtěla hlavou. Neodpověděla. Jen řekla: "Je pozdě, teď se tu už musí zhasínat! Ráno tě vzbudím. Spi dobře a ať tě blešky štípou celou noc." Sfoukla svíčku a pomalu odešla.
Anna chvilku ležela jen tak po tmě. Uvědomovala si dnešní události. Ráno ji málem napadli, sbalila si věci, odešla z domova, dostala se do Colleratu, potkala Mireu a Rózi, má vlatní velkolepý pokoj, už viděla i několik míst z citadely, má vlastní koupelnu, někdo se o ní stará. To bylo poprvé po dlouhé době. Když byla sama, nikdo se o ní moc nezajímal. Nikdo si jí moc nevšímal. Teď ale někoho má. Někoho, kdo se o ní zajímá. V poslední době to byl také Adrian, kde je mu asi teď konec? Snad se má dobře...
S tím usnula
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siria Siria | 14. září 2007 v 14:31 | Reagovat

Páni, hezká kapča. Nemůžu se dočkat další :-)))

2 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 14. září 2007 v 20:38 | Reagovat

Hurá, hurá, hurá!!! Konečně nová kapitolkaaaaaaaaa!!! Je super a těším se na pokračování!!!

3 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 16. září 2007 v 15:07 | Reagovat

perfektní kapitola! vážně suprový! těším se napokráčko, je to moooooc hezká povídka =o))

4 Kátikačerka Kátikačerka | 1. ledna 2008 v 16:25 | Reagovat

To je mocinky pěkný !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama