24. kapitola

18. září 2007 v 21:05 | ZuziRůže |  Collerat
Ahoooj, tak tu máte zase další kapitolu. Prozměnu se v ní nic moc neděje, ale je to docela docela důležitý... Tak čtěte a pište komenty... :-} Věnována komu?-čemu? spíš teda komu... věnována Sirie...:-} ZuziRůže

Za okny zapadá slunce. Malá hnědovlasá holčička sedí pod stolem na malé žídličce a něco si čmárá pastelkami na papírek na klíně. Ve změti klikiháků a čar se jasně rýsujou dvě postavy. Jedna menší a druhá větší, drží se za ruce. Holčička vstane Popojde pár krůčků ke stolu, kde sedí o pár let starší hoch. "Podívej! Podívej!" křičí, "Co jsem namalovala." Chlapec nereaguje. Holčička zkáče a snaží se, aby upoutala hochovu pozornost. "Ájo, Ájo, no tak podívej." Nic. Jen něco zabručí. "Ájo, no tak!" zase to nezabralo. Holčička se rozbrečí." Hošík se na obrázek ani nepodívá a řekne: "Pěkné. Copak to je?" Malinká si utře slzy a povídá: "To jsme my dva, jdeme spolu na večeři." Chlapec jen něco zabručí. Holčička je ale se svým výkonem spokojená a jde si čmárat dál...
"Ájo, já se nudím!" téže holčička skáče kolem stejného hocha, který se opět sklání nad stolem. "No tak Ájo!"-nic- "Ájo, slyšíš mě?" opět nic, hošík si holčiny ani nevšimne. "Ájó, no tak!" začne ho tahat za kalhoty. "Ale ano, slyším tě," řekne kluk, " copak bys chtěla?" ptá se staroslivě. Stále je ale skloněn nad papíry na stole. "Já se tu nudím!" řekne malinká. Ticho. Clapec neodpovídá. "Ájo?" "Copak?" "Já se tu nudím!" Nic. "No tak, Ájo!" hoch se konečně odtrhne od svých papírů. " Tak si běž hrát, oběd bude opravdu brzy." "Jenže mě to nebaví..." Hoch si vezme holčičku na klín, "A copak bys chtěla dělat?" ptá se. "Nó," ošívá se holčička, "udělej něco..." "A když ti něco vykouzlím, slibuješ, že mě necháš se učit?" Holčička hbitě přikývne. "A copak bys chtěla?" ptá se hoch. "Já-já, abych měla na ruce chvilinku malýho živýho dráčka." hoch se zasmál: "Tak to asi nepůjde, moje malá sestřičko, ale jesli chceš, může se tu po pokoji prohnat větší, rudý drak." Holčina zatleskala ručičkama : "Tak jo, Ájo. Poletí tu dráček!" Hoch se usmál. Zavřel na chvilinku oči a když je otevřel, po pokoji poletoval asipůl mětrový červený dráček. Třikrát obletěl pokoj a pak vyletěl otevřeným oknem a tam se rozplynul. Holčička na dráčka očerovaně hleděla. Když vyletěl z okna, zatleskal svýma malýma ručičkama: " Já chci ještě jednoho..." "Ne," odmítl stroze hoch. "Ale já ho chci, prosím, prosím Ájo, ještě jednoho." "Ne," odmítl opět hoch, "Už ne. Něco jsi mi slíbila." Holčičce se po tvářičkách zkoulela slza. Hoch pak, jako by si jí nevšiml a zazvonil. Do pokoje vlítla služebná. Chlapec řekl: "Rózi, odveďte ji, ruší mě tu."...
"No tak, Aničko, vztávej!" Nad Annou stála stará komorná Rózi.
"Co se děje?" protáhla se. Rozespale koukala kolem sebe. Co to bylo? Sen? Nebo nějaké vidění?
"Vztávej Aničko, vztávej. Už je ráno raníčko..."
Anna zívla. "Kolik je vlastně hodin?" rozespale zamrkala.
"Bude půl deváté. Za pár chvil je tu Mirea a bude ti chtít ukázat další místnosti v Celemberenu. Snídaně je na stole..."
Anna se vyhoupla z postele. Komorná Rózi jí podala župan. "Teď běž na snídani, já ti tu zatím připravím oblečení..." Anna tedy šla do vedlejší místnosti, kde včera večer večeřela. Na stole bylo opět mnoho a mnoho dobrot. Samozřejmě se opět nacpala až k prasknutí. Měla ale čas se trochu zapřemýšlet nad svými sny. Jak se zdálo, byly asi dva, i když na sebe volně navazovaly... Odehrávalo se to v jejím pokoji. Malá holčička seděla nedaleko postela a chlapec u velkého psacího stolu. Co tam ale oba dělali? Kdo byli? Kde jsou teď? Je to jenom sen, nebo nějaká vidina buď z minulosti, nebo z budoucna? Proč se to ale odehrávao v jejím pokoji?
Anna nevěděla. Pak se touto otázkou ani moc nezabývala, protože přišla Mirea a musely prochodit další a další síně. Zabraly s tím zkoro celý den. Nikoho opět za celý den nepotkaly. Zjistila, že všechny síně jsou nádherně zdobené a opravdu krásné. Stejně jako předešlého dne, pustila Mirea Annu, aby se vrátila opět sama. Ta s tím ale počítala a proto si důkladně zapamatovávala, kudy šly. Cesta zpět do pokoje byla tedy mnohem jednodužší než včera.
Po vydatné večeři si spolu s Rózi sedly ke krbu. Rózi se rozhodla, že Anně řekne něco o citadele, hradu a vlastně celém Celemberenu. "Celemberen se zkládá z několika částí. Je to citadela, hrad, Věž, město. To vše se nazývá Celemberen. Teď jsme v západní části citadely. To je jen tato budova. Hrad, to je citadela, nádvoří i zahrady. Pod hradem, na sever, je město. Tam žije jenom pár lidí. Je tam také vojenská základna. Přicházejí sem muži z celého Colleratu, aby se tu naučili bojovat, aby se tu sešikovali proti možnému útoku. Poslední je Bílá věž. Ta je docela daleko na jih za hradem. Tam sídlí Vyší, to ti už ale někdo určitě řekl. Z Věže, je vudět široko daleko. Já jsem tam nikdy nebyla, ale povídá se, že je vidět po celém Colleratu. Jen několik pár lidí, v Bílé věži někdy bylo. Já bych se tam opravdu chtěla nědy podívat," vzdychla, "stejně je ale úžasné, koukat se ne ní aspoň z dálky. Když slunce vychází, nebo zapadá, věž svítí všude kolem. Je to taková nádhera! Je vydět i z opravdové dálky, až několik hirrů, a když někdo jde sem, schválně čeká na západ nebo východ slunce."
"A jak ta věž vlasně vypadá?" zeptala se zvědavě Anna.
"Děvče! Vždyť ty jsi ji neviděla!" plácla se Rózi rukou do hlavy, "musím ti ji někdy ukázat, stejně jako zahrady a všechno kolem. Jak vypadá? No, vysoká bílá věž s mnoha okny. Nevím, jak bych ti ji popsala. Tu musíš vidět sama. Jen také vím, že svítí. Myslím tím v noci. Vyzařuje z ní bílá třpytivá záře. Všichni ji vidí..." Rózi se zasnila. Chvíli bylo ticho. I Anna přemýšlela. Pak se komorná ale vzpamatovala. Usmála se a řekla: "Zítra tě čeká další procházení po hradě. Odpoledene, ale můžeme jít do zahrad. Tam jsi ješy´tě nebyla. Pozítří večer ti ukážu věž. Dopoledne tě pak čeká ještě jiný program."
"A jaký?"
"Nebuď zvědavá, budeš brzo stará..." řekla s úsměvem Rózi.
"A co je to ten hirr?"
Rózi se zasmála: "Ty nevíš, co je to hirr? Je to jednotka délky. Nevím jak je to daleko ve vašem počítání, ale je to daleko, asi jako odsud ke Věži..." Anna se nervózně usmála. Netušila ani, kde věž stojí, natož aby věděla, jak je daleko... Rózi s to asi po chvíli taky uvědomila a dodala: " Tams' ale ještě nebyla, tak ti to neumím vysvětlit. Od toho jsou tu jiní..." a šibalsky se usmála.
Anna se zamyslela. Má se zeptat na ten sen, nebo ne? Mohla by vzbudit podezření. Nebo by vypadala jako blázen, že věří všem snům. Proto se rozhodla, že se zeptá oklikou: " Rózi, vy jste tady sloužila už dřív?"
"Kdy dřív, holčičko?"
"No, jak dlouho už tu jste?"
"No, za pár měsíců už to bude řicet sedm let. Proč se ptáš?" řela s úsměvem na rtech.
"Ale, jen tak. Teď se vás zeptám na velmi nezdvořilou otázku: Kolik je vám, let?"
Rózi se opět usmála: "Neboj, já se za svůj věk nestydím, bude mi šedesát šest."
"Ahá," Anna se zarazila, má se zeptat, nebo ne? " A ještě jednu otázku, kdo bydlel v tomto pokoji předemnou? Mě se totiž opravdu hrozně moc líbí....a....tak by mě to docela zajímalo."
Rózi se zakabonil obličej. Neodpověděla. Podívala se z okna na houstnoucí tmu. Po chvíli zírání do tmy řekla jen: "Nevím." z jejího obličeje se nedalo nic vyčíst.
Za pár chvilek Rózi vztala a zahnala Annu na kutě. Ta už byla opět opravdu unavená a tak nic nenamítala. V posteli pak chvíli přemýšlela nad sny, co se jí zdály. Tak stalo se to, nebo to byl jen sen? Kdo byli ty děti? Kde se vzali v jejím pokoji? Proč byl hošík pořád tak nabručený? Jakto, že se ve snu objevila i Rózi, i když o pár let mladší? ...
"Potichu, Ájo, podívej se na toho ptáčka! Ten je tak krásný..." vydechla holčička a prstíkem ukazovala na malého ptáčka v kleci. Byli právě na nádvoří, kde se hemžilo mnoho lidí. Chlapec se usmál: "Chtěla bys ho?" Holčička horlivě přikývla. On šel tedy k prodavači a klícku s ptáčkem koupil. Podal ji holčičce. Té se hned rozzářila očička: "Děkuju, Ájo!" a začala se nad ptáčkem rozplývat.
"Ájo, Ájo, podívej, on mi rozumí!" křičela holčička na brášku. Seděli na bílé lavičce, pod velkým zakrouceným stromem. Holčička si nesla ptáčka v kleci a něco mu povídala. Chvílemi pípala, pak povídala a pak zase pípala. "Píp, píp, že jo? Píííp. Pííp. Ale víš co, mě napadlo že jsme si to ale pěkně užili. Jsi tu se mnou už kolik? Pííp? Asi deset, žejo, deset dní... pi pííp." ptáček na ni rozumě koukal a chvílemi si pohvizdoval. Za chvíli holčička řekla: "Koukej, Ájo, já ho pustím a on mi neuletí..." "A víš to jistě?" ptal se opatně bratr, "být tebou, raději bych to nezkoušel..." Holčička ale nedala na jeho rady a klícku otevřela. Pípla na ptáčka a on si jí pomalinku sedl na ruku. "Podívej Ájo, on mě opravdu poslouchá!" ale jen co to vykřikla, malinkatý ptáček roztáhl barevná křidélka a byl pryč. Holčička zůstala smutně koukat. Chvíli jen tak seděla pak se ji po tvářičkách začali řinout slzy. Bratr se na ni soucitně podíval a přitáhl si ji ksobe. "Uvidíš, to bude dobrý..." konejšil ji, "koupíme jinýho ptáčka, hezčího. Ten ti neodletí. Však jsem ti to ale říkal. Hlavně nebreč. Bude to v pořádku. Řeknu Rózi a ta ti přinese jinýho... jo?" holčička se slzickama v očích zavrtěla hlavou. "A pročpak ne?" ptal se udiveně chlapec. Holčička se na něj upřeně podívala. Zadržovala vzlyky: "Dyť by mi zase uletěl..." a rozesmála se.
"Týjo, Ájo,co to je?" "To je Bílá věž Celemberenu...pěkná ne?" holčička uchváceně hladěla na věž. Bílá fasáda zářila v letním slunci, jako drahokam. Čněla až do výšky, kam malinká neviděla. Mnoho zářivých bílých oken házelo prasátka na vše kolem. Pod věží byla nádherná zahrada, plná květin, stromů a keříků. Opravdu nepopsatelná nádhera. "A Ájo, budu se tam dovnitř moc podívat? Co třeba teď hned?" ptala se zvědavě holčička. " Ne, ne, podíváš se tam, ale až někdy jindy. Teď to opravdu nejde. Až budeš veliká, určitě se tam dostaneš. Budeš se koukat kolem, na naši krásnou zemi. Ale to až budeš veliká..." Holčička koukala na velikou věž v ohromení. Po chvíli řekla: "Hele, Ájo, já už chci být veliká..."
"Jééé, Ájo, co to je!?" vypískla vyděšeně holčička. "Kdepak?" "No tam, tam mezi stomy!" ukazovala na spadané listí pod sromy. "Já tam nic nevidím." řekl zmateně hoch. "A-ale, bylo to určitě tam. Tam pod tím listím..." "Já ti věřím. Pojď půjdeme se tam na tu příšeru podívat..." vstali a šli naprotější stranu cestičky. On vzal klacek a prohrábl jím lisí. Z něj to zasyčelo a přez cestičku se přeplazil šedivý had. Holčička vypískla a přitiskla se k bratříčkovi. "Neboj, neboj," chlácholil ji, "to byl jenom obyčejný had." "Ale já se jich bojím!!" vypísklo děvče. Chlapec se usmál: "ale určitě míň než oni tebe... Takový had rychle uhání, když někde potká nějakého člověka. Bojí se. Může tě kousnout, jenom když na něj šlápneš. Musíš si na to dávat bacha." "A-ale, co když bude opravdu velkej, co když mě bude chtít kousnout jenom tak?" ptala se vystrašeně holčička. "Neboj, před takovým ošklivým hadem tě ochráním. Nebude ti moct nic udělat." usmál se hošík. Strach v očích madší sestřičky zmizel. Vděčně se k němu přivinula: "Ájo, já tě mám tak ráda..."...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siria Siria | 19. září 2007 v 18:30 | Reagovat

Krásná kapitolka. Moc se mi líbila. Vážně, nádherný!

2 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 19. září 2007 v 20:32 | Reagovat

perfektní kapitola! jsem zvědavá, co znamenají ty sny nebo co to je :) těším se na pokráčko =o)

3 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 20. září 2007 v 19:41 | Reagovat

Senza, moc hezký a už si tě dávám do spřátelených :)

4 Kátikačerka Kátikačerka | 2. ledna 2008 v 10:58 | Reagovat

To je Pěkňoučký fakt moc ráda ty povídky čtu!!!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama