close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

26. kapitola

24. října 2007 v 20:39 | ZuziRůže |  Collerat
Taaak, po opravdu dlouhé době tu máte další kapitolu. Opravdu se strašně moc omlouvám, že ji přidávám tak pozdě a proto ji věnuju nejen Story za první komentář, ale všem, kteří se na to nevykašlali a přišli se podívat, jestli jsem KONEČNĚ něco přidala. Ta se tada opravdu hrozně moc omlouvám...
ZuziRůže

"Vztávej, malinká..." "Pročpak?" ptá se ospale holčička, už není tak malá, jako byla v předešlých snech, může jí být už asi šest nebo sedm. "Dneska je tvůj velký den...""E-ee, a jak to?" "No přeci jedeš na výlet!" "A jo!" vykřikne holčička a vyskočí z postele. Rózi se jen usměje a už spěchá za ní, aby jí pomohla se obléknout. "A kdo se mnou pojede? Ája?!" "Ano, ten, ale doprovodí tě jenom na začátku cesty, pak už pojedeš jen s jednou holčičkou, jen o malinko starší než jsi ty. Ája se bude muset vrátit, aby nezameškal školu..." "Ale já chci, sby se mnou jel Ája!" vykřikne holčička. "To víž, že já bych si to taky přála, aby na tebe mohl někdo pořádně dohlédnout, Ája opravdu musí chodit do školy." "A kdy já budu chodit do školy?" ptá se dál zvědavě holčička. Rózi se zasměje: "Ty bys chtěla chodit do školy?" holčička přikývne, "Tak to si musíš ještě chvíli počkat. Teď ale pojď, už na nás čekají..."
"Podívej, todle je tvoje kamarádka Rea." "Jé, ahoj!" holčička se vrhne kolem krku o něco starší světlovlasé holčičce, ta se jenom zamračí a odstrčí ji od sebe. Malinká našpulí rtíky a potichu Rózi povídá: "Mě se nelíbí... já chci Áju!" "Ale no tak," domlouvá chůva holčičce, "však ona je jiná, bude s ní určitě mnoho zábavy." V tom se otevřou dveře a do místnosti vchází hošík, "Jéé, Ájo!" vykřikne holčička. "Ahoj malá..." řekne už asi jedenáctiletý chlapec, a smuně se usměje, "mám pro tebe smutnou zprávu..." "A jakou?" "Nemůžu s tebou nikam jet..." "Ale proč ne?" ptá se potichu holčička. "Zakázali mi to," řekne chlapec smutně. "Oni?" "Jo, Oni." "To je mi tak líto..." rozbrečí se holčička a vrhne se bratříčkvi do náruče.
Naproti Ree sedí holčička a popotahuje. "Tak už nebul..." vyzve ji přísně Rea. "Tobě se to řekne..."odsekne malá. Po další chvilce cesty jí Rea příkaz zopakuje. Malá nereaguje. Po chvíli se Rea opravdu naštve: "Přestaň fňukat konečně!" Malá vyplázne jazyk a řekne: "Nebudu tě poslouchat, nejsi moje chůva...!"
***
"Co se mi to zase zdálo?" pomyslela si Anna a pomalu otevřela oči. Slunce ji lehonce lechtalo na tváři. Venku zpívali ptáci a bylo modro. Nikde na nebi ani mráček., "Další dívnej sen..."
Vrzly dveře a do pokoje vešla Rózi: "Vztávej malinká..." Anna jen líně vykoukla zpod huňaté peřiny: "A pročpak?" ptala se.
"Copak to nevíš? Dneska tě čeká vélké překvapení..."
"Jak to myslíte?"ptala se dál zvědavě Anna.
"No, až se nasnídáš a umyješ a oblékneš, někdo tam na tebe před pokojem čeká a ten tě pak někam dovede, já ani nevím kam, a tam...no...tam ...vlastně nevím co tam, ale je to hrozně důležité. Víš? Vlastně nevíš, viď? Ale neboj, to já také nevím, já to ani nesmím vědět, protože kdybych to věděla, už by to nebylo tajemství. A proto to nesmím vědět. Víš? Nevíš, ale to je teď už jedno." dořekla s úsměvem Rózi a popohnala ji na snídani. Anna při snídani přemýšlela, co se vlastně z Rózina mologu dozvěděla. Jen to, že pak někam s někým půjde a tam něco... Asi to bylo tajné, protože o tom Rózi nic nevěděla, ani co to bude, ani kde to bude. "No, nechám se překvapit..." řekla si s úsměvem Anna a zakousla se do čerstvého loupáku politého čokoládou.
Rózi Anně nachystala parádní zelené šaty až na zem, s delšími rozšířenými rukávy. Nezapoměla ale ani na hnědý plášť. Anna se s radostí nasoukala do šatů a pak s nechutí zvedla dlouhý plášť. Byť se zdál těžký a neforemný, nebyl o nic těžší, než hedvábný závoj a byl na omak docela příjemný. Anna si ho z nechutí přehodila přez sebe. "Ještě kapuci," připoměla jí Rózi.
"A proč mám tohle nosit?" ukázala na plášť přehozený přez ramena, "nikdo jiný to tu nenosí. Zdá se mi to divný..."
"Jen si moc nestěžuj," napomenula ji Rózi, "to se taky dozvíš tam, teda asi." Anna začínala být opravdu zvědavá, kam asi jde. Když vyšla před dceře, nikdo tam nestál. "Počkej tady chvilinku, určitě se objeví..." řekla Rózi, "hlavně nikam nechoď!" a zabouchla za Annou dveře. Anna tedy na chodbě osaměla. "Tak si aspoň sundám tu kapucu..." řekla si pro sebe a stáhla kapucu z hlavy.
Co se nestalo, najednou vyběhl z veří na protější straně chodby malý blonďatý hošík a nesl velkou těžkou nádobu, ve které něco nebezpečně žbluňkalo a šplouchalo, jako by se to mělo co nejdřív vylít. Běžel směrem k Anně. Chvíli si jí nevšímal, ale pak na ni vykulil svá malá modrá očka a upustil nádobu. Ta s hlukem dopadla na zem a roztříštila se na tisíc kousků a na koberec se roztekla lehce narůžovělá kapalina. Chlapec, jako by s i toho ani nepovšiml a stále hleděl na Annu. Té celá situace připadala trochu trapná a tak řekla: "Ukaž, já ti s tím pomůžu," a kouzlem nádobu zacelila a obsah byl zase jako dřív. Chlapec na ni ještě víc vykulil oči a bez poděkování zmizel. Nádobu zapomenul na chodbě. Anna se skoro nepohnula. Co to bylo za klučinu? "Co tady ksakru..."
"Á, ty už jsi tady..." ozvalo se za ní velmi ironickým povědomým hlasem. Anna se mírně otřásla odporem, byla to Mirea. Rychle si hodila kapuci přez hlavu a otočila se. "...Už jsem si myslela, že odtamtud nevyjdeš..."
"Byla jsem tu dřív než ty," odsekla rozmrzele Anna. Když se řeklo někdo, tak určitě nemyslela na Mireu. Třeba někoho, jiného... kohokoli, jenom ne ji.
"Nezdá se mi," řekla chladně, "Jsem tu už pěknou chvilku, ale těď jsem si na chvililinku odskočila a ty jsi zatím přišla." zpražila ji pohledem. Pak ji ale upoutala nádoba na zemi, kterou tam zanechal ten chlapec. "Co to je?" zeptala se přísně.
Anna se otočila a podívala se na nádobu, jako by si jí všimla poprvé: "Nemám zdání..."
"Nelži..." sykla Mirea.
"Nelžu..." zalhala Anna. Mirea si ji měřila pohrdavým pohledem. Naž však stačila něco říct zeptala se sladce Anna: "Jde se někam, nebo tady budeme přespávat?"
Mirea neodpověděla, jenom se prudce otočila a vydala se naruhou stranu. Anna klusala za ní. Šly dlouho. Jako vždy nikoho nepotkaly.
Najednou se ale na jedné chodbě objevila skupinka lidí. Nebyli nijak nóbl oblečení, a měli na sobě dost podobné oděvy, jako měla Rózi, podle čehož Anna usoudila že jsou to služební na Celemberenu. Všichni se na ni se zájmem dívali. Anna se cítila nesvá, dnes už podruhé. Mirea si lidí nevšimla a normálně kolem nich prošla. Když však chtěla jít i Anna, sloužící se zhlukli a nechtěli ji pustit dál. Mirea si toho nevšímala a zmizela za rohem.
Anně se tiší služící zdáli divní. Přitáhla se kápi níž do obličeje. Lidem to však nevadilo a dál se ji se zaujetím prohlíželi. Anna se cítila divně. Mlčící dav lidí se na ni stále víc a víc mačkal. Anna neměla šanci, že by se odtamtud dostala. Za jednou tlustou ženou se najednou objevila střapatá hlava malého hošíka s nádobou, teď bez ní, kterého Anna už viděla. Díval se na ni s nezakrývaným zájmem.
Nevěděla co má dělat. Pomalu s sunula podél zdi. Pochopila, že prosby by na tyto lidi nepomohly. Rychle se rozhodla k jednomu plánu. Na malinkou chvilku zavřela oči a představila si slovo videmu. Několik lidí vyjeklo. Podle toho poznala, že se její plán podařil. Couvla malinko dozadu. Lidé se dívali zkoprněle do prázdna. Údivem nebyli schopni se pohnout.
Anna se mezi nimi neslyšně protáhla a spěchala za Mireou. Ta naštěstí nedošla daleko, protože v jednou sále právě přenášeli dlouhé zrcadlo a tak se cesta na chvíli zablokovala. Anna se opět zviditelnila, nasadila sladký úsměv a došla Mireu. Ta právě nadávala muži, který na konci zrcadlo nesl. Ten si jí ale nevšímal a upíral oči na Annu. Mirea si toho všimla a popohnala ho dál, aby si šel za svým. Poslušně poslechl.
Mirea se s odporem podívala na Annu, uchechtla se: "Nelhalas, co?" a pak bez jediného slova postupovala dál. Došly až na druhou stranu Citadely, až ke dřevěným velikým dveřím bez kliky. Tam se Mirea zastavila, podívala se sebejistě na Annu a malinko klepla ukazováčkem do suku na dveřích. Dveře se začaly pomalu otevírat. "Běž tam, pak za tebou přijdu..." řekla Mirea, otočila se na podpadku a odklusala. Anna se zarazila. Nejradši by se otočila a utíkala zpět, stejně jako Mirea. Dělá mi to naschvál..., pomyslela si,...nikdy jsem jí nic neudělala a ona je na mě taková.
Dveře se otevřely. K její úlevě, byla místnost prázdná. Pomalu vešla dovnitř. Rozhlédla se po rozlehlé síni. Stěny byly malovány různými obrazci všech barev. Podél zdi byly lavice. Uprostřed síně stál dlouhý dřevěný stůl a na něm byly rozmístěny svícny, kolem stolu byly dřevěné židle s měkkým polstrováním.
Anna se ohlédla, aby si vybrala místo k sezení, a koho tam neviděla! Na lavici za dveřmi seděl Adrian a pobaveně Annu pozoroval. Shledání to bylo šťastné. Anna, ač si to nechtěla přiznat, občas na Adriana myslela a vzpomínala na něj. Za ten měsíc a kus společných prázdnin si na něj tak zvykla, že se jí teď po hodinách s ním začínalo stýskat.
Přisedla k němu. Dali se spolu do řeči. Adrian se Anny ptal, jak se jí daří a jak se jí na Celemberenu líbí. Ji naopak zajímalo, jak se měl on a také, co se děje s jejím starým domem.
"...neboj, všichni si myslí, že jsi odjela se svým bratrancem, nebo co jsem to vlastně byl, do Ameriky a tam teď žiješ nový život."
"Ale to není zas tak dlouho, co jsem odtamtud odešla..." strachovala se.
"Bohužel je tomu tak, že tam už jsi pryč celých čtrnáct dní."
"Ale jak to? Vždyť tady jsem jenom pár dnů...."
"Ano, ale čas nejde všude stejně..."
Anna mlčela. Pak se zeptala: "Jste tu už dlouho, pane? Jak se tu zdržíte?"
"Nejsem tady déle než pár hodin, dnes velmi brzy ráno jsem sem přišel a od té doby jsem tu."
"Tady? V téhle místnosti?" ptala se zmateně Anna.
"Ano, přesně zde, na této lavičce..." usmála se Adrian.
"A-ale proč, pane?"
"Je to jednoduché, za chvilku se tu bude konat sněm a tak jsem sem přišel trochu dřív," šibalsky se usmál, "Malinko jsem si zdříml, abych si ukrátil čekání. Ty jsi tu také docela brzy, co?"
"Hmm, stejně mi řekla, že jdu pozdě..."
"Kdo? Mirea?"
"Jo," odtušila Anna, "a co je to za sněm, pane?"
"Ona ti to neřekla?"
"Ne, neřekla mi ani slovo."
"No jo, tak tedy, jedná se o sněm pánů částí Colleratu. Řešíme teď jednu velmi důležitou otázku..."
"A jakou...?" zajímala se Anna.
"Neboj, všechnose dozvíš..." řekl Adrian.
"A co tu budi dělat já, pane? Na co tu budu?"
"Ty jseš tu hlavně proto, protože..." zmlkl, na protější straně místnosti, u oken, se pomalu otevřely dveře a do místnosti se hrnula spousta lidí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 25. října 2007 v 10:50 | Reagovat

super! Nová kapitolka a naprosto skvělá! povedla se ti, vážně super :D Těším se na pokračování je to opravdu moc hezká povídka :)

2 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 28. října 2007 v 11:14 | Reagovat

To bylo skvělé!!! Píšeš nádherně, už se nemůžu dočkat další kapitolky!!! :p

3 Siria Siria | 4. listopadu 2007 v 15:23 | Reagovat

Parádní, skvělá kapitolka. Až na ten konec... :-))

4 Kátikačerka Kátikačerka | 2. ledna 2008 v 11:18 | Reagovat

Užasný taky bych chtěla takhle žít!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama