27. kapitola

8. listopadu 2007 v 21:41 |  Collerat
Tak se zase omlouvám...máme tu konečně další kapitolu. Snažila jsem se ji napsat co nejdelší, abych vám to aspoň malililinko vynahradila. Tak konec proslovů a opět s omluvou vám přeji příjemné počteníčko.
ZuziRůže
P.S.: Věnováno pasu-Hance ... :-}

Ač se na začátku zdálo, že do síně přišlo mnoho a monoho lidí, ke stolu se jich usadilo čtrnáct. "Za každou část Colleratu dvalidé, jejich představitelé, a pak další dva za Celemberen." vysvětlil potichu Adrian, když pánové přicházeli.
"Já ale myslela, že částí je tu sedm, ne šest," šeptla Anna když spočítala přicházející lidi.
"To je..," řekla Adrian tišeji, "Ale sedmá část se přece vzbouřila, to jsem ti říkal." a postavil se. Anna jen přikývla a postavila se také.
Muži (Anna si všimla, že jsou to samí starší pánové, až na několik vyjímek) se posadili dokola kolem stolu. Jen jeden zůstal důležitě stát a pak pronesl zvučným hlasem: "Tímto, zahajuji poradu..."a sedl si. Druhý muž v čele stolu vyndal lejstro a rozvinuj jej. Pak začal předčítat jména, od Hyacreana, přez Petrise až k Zdyneama a Zdieana, kteří byli podle všeho bratři. Všichni jmenovaní kývli na souhlas že tu jsou, nebo zvedli líně ruku. Jeden zabručel "tady" a další místo odpovědi pořádně zívl. Pak se postavil opět první muž a promluvil: "Dnes tu máme také dva hosty, Adrizej dermar persur a … hmm...tady slečnu."
Všichni se k nim otočili. Ozval se tichý vzrušený šepot: "To je ona..." "Ona..." "To je přece ona..." "Fakt" "Ne, to nemůže být možné vžyť už..." "Ale ne, je to ona..." Někteří začali vstávat a podávali Adranovi ruce a uklánět se mu. Adrian se jen usmíval, odpovídal na pozdravy, tiskl nabízené ruce. Anna měla nepříjemný pocit, že za chvíli přejdou k ní. Nemýlila se. Jeden stařík s dlouhým býlým knírem si to namířil přímo k ní. Anně se zatmělo před očima. Podala mu váhavě ruku, stařík ji letmo políbil. Anně se zatmělo před očima podruhé. Cítila jak rudne. Křečovitě se usmívala.
To už se k ní ale hrnuli další. Někteří se jí začali uklánět, jiní jí opět plíbili ruku. Po dlouhém vítání opět usedli ke stolu a zase to mumlání: "Je si tak podobná..." "Musí to být ona..." "Ano..." Anna se zhroutila na sedačku vedle Adriana.
"Přejdeme k jednání..." přehlušil ruch první muž. "Ano, ano," přitakal nahlas stařík, který se hrnul k Anně jako první.
"Tak tedy začneme. Sešli jsme se tu, abychom vyřešili jeden problém. Ten problém je opravdu vážný a proto nebudu prodlužovat. Jednáme o Tririnenu. Tento klar se postavil proti Bílé radě a proti Věži. Obnovili sílu Černé věže a teď se snaží ovládnout celý Collerat."
"To už víme dlouho, o to se už pokouší několik desetiletí...." přerušil mluvícího postarší muž s malým knírkem a velmi rozčepýřenými vlasy. Ozval se šum. Adrian se usmál. Anna lidi se zaujetím poslouchala.
"Ano, to už víte, ale nevíte, že se v poslední době opět sesílila moc Černé. Cháš nabyl své původní moci." Opět ten šepot. " Ano, je to tak. Má na své straně silné spojence, přišli girreanü." Několik lidí se leklo. Anna věděla kdo, nebo spíš co to je. Jsou to taková zvířata, která vypadají jako něco mezi opicí a supem. Nedají se pořádně popsat. Hlavní je ale to, nejen že se dorozumívají syčivými zvuky, ale mají červený stín... dokáží se také přeměnit v cokoli chtějí. Ve strom, kámen, nebo dokonce i člověka. Tak se dají rozeznat jen podle toho červeného stínu.
Zdyneam promluvil třesoucím se hlasem: "Ale girreanü už přece..." nedořekl. Hlas se mu zastavil v hrdle.
Muž který tuto zlou správu řekl pokračoval: "Zaghüni se také stále rozšiřují. Dostávají se dokoce i dál. Za Hranice..." mnoho lidí vydechlo. Anna zostřila vnímání. Adrian jí nikdy o žádných Hranicích neřekl. Třeba se tu ještě dozví něco užitečného. Nevypadalo to tak muž umlkl. Nikdo ani nepromluvil. Anna smutně přejela očima po přítomných lidech. O něco déle se zastavila u jednoho, který seděl po levici Petrise a upřeně ji pozoroval. Anna se snažila si ho nevšímat, ale když se na něj podívala za chvilku stále na ni čuměl. Zelené oči měl upřené na ni. Anna se opět odvrátila.
Hovor sněmu se stočil na zemědělství v Colleratu. Prý je mnoho zeleniny a málo ovoce. Anna nechápala, jak v těchto chvílích můžou řešit ovoce a zeleninu. Mladík se zelenýma očima se na ni stále díval. Anna se na něj zašklebila a on ucukl pohledem. No konečně, pomyslela si.
Adrian se pomalu rozvalil na lavici a zívl. Anna se usmála. Také byla unavená a to spala o mnoho víc než on. Hovor se stával stále nudnějším a nudnějším. Anně se klížila víčka...
"No tak, nespi," ozvalo se vedle ní.
Anna otevřela oči, "E-ee, ale vdyť já nespím.... O co jsem přišla, pane?" zívla.
"O nic, stačil jsem tě probudit než jsi usnula... Nespi, jsme tu taky kvůli tobě..."
"Ale proč, pane? Mě moc nezajímá, že se pěstuje moc mrkve, nebo čeho že..."
"To by tě ale zajímat mělo..." odtušil potichu.
"A-ale..." chtěla něco namítnout, ale jeho ostrý pohled ji zastavil, "Ano, pane." smutně svěsila hlavu.
Podívala se na hádající se členy rady. Jeden vykřikoval něco o broskvích, druhý říkal něco o meruňkách, Hyacrean vykřikoval něco o švestkách, bratři se hádali o paprikách a dýních. Další se hádali zase o to a další zase o něco jiného. Všichni se hádali. Dva představitelé rady něco do hluku hlasitě vykřikovala, ale nikdo je neposlouchal. Zelenooký blonďák stále zíral na Annu.
Adrian se naklonil k Anně: "Teď si můžeš vyzkoušet mlčící k-"zarazil se Anna ho však doplnila, "kouzlo..." Adrian se na ni podezřívavě podíval a pak jen přikývl: "tedy kouzlo. Ztěžení je, že jen na dvanáct členů ze čtrnácti. Já zatím zabavím toho tvého zelenookého obdivovatele."
"Ccccsss" dusila se Anna rozhořčením. Adrianovi v očích poskakovaly nezbedné jiskřičky. Mrkl a blonďák najednou začal brebentit něco Petrisovi, který si ho stejně nevšímal a zaníceně něco vyprávěl sousedovi po levici.
Adrian se usmál a pobídl Annu, aby to zkusila, "Nic se nestane, jestli se to nepovede." mrkl na ni. Anna na chvilinku zavřela oči, představila si formuli na mlčení a pak dvanáct členů.
Otevřela oči. Povedlo se. Všech dvanáct členů otvíralo pusy, nadarmo, nevyšel z nich ani hlásek. Dva vedoucí se konečně uklidnili a řekli, to, co říci chtěli. Pak jen pokývli hlavou na Adriana. Ten se jen usmál na Annu. Anna kouzlo odvolala. Všichni účastníci. Začali lapat po dechu.
Anna se jen usmála. Blonďák se začal kolem sebe rozhlížel. Nechápal asi co se děje. Člen, který zahájil poradu řekl: "Dnes jsme neudělali moc zásadních kroků, ale i tak musíme poradu rozpustit." Postavil se a všichni s ním, včetně Adriana a Anny, "tímto končím tuto poradu." Všichni se začali zvedat a loučičli se. Annu popdadla hrozná touha odejít, anižby se musela loučit ona s nimi. Nakonec se ale ovládla. Nasadila křečovitý úsměv, jen co se k ní zase přihrnul onen stařík s dlouhým knírem. Když se s nimi všichni pozdravili, vrátili se ke stolu.
Anna s Adrianem vyšla před sál. "Tady počkej na Mireu," řekl Adrian, "ta tě dovede, nazpět."
"Ale proč? Já do pokoje trefím?" ptala se zklamaně Anna, "A vy se mnou nepůjdete, pane?"
"Ne, ale večer spolu povečeříme, jestli chceš. Co ty na to?"
"Super..."
"Tak domluveni? Zatím sbohem..."
"Nashle..." usmála se Anna.
"Nezapomeň na plášť!" vykřikl ještě Adrian, než zmizel za rohem.
Anna jen zvedla oči vsloup, ale plášť si přez hlavu přetáhla. Pak začali vycházet senátoři. Mezi posledními se vyloudal zelenooký blondýn. Nenápadně se u Anny zastavil. "Ty jsi Anna, že jo?" zeptal se nenápadně. Byl asi o hlavu menší než ona, nemohla si ale nevšimnout, že je docela hezkej.
"Hmm, a co je ti do toho?" odsekla.
"Mě?"
"Jo, tobě."
"No, nic."
"To je dobře. Co ty tady vůbec děláš?" zeptala se zvědavě.
"Nic, co je ti do toho?"
"Radši nic, běž už, tvůj společník na tebe už mává..." řekla kysele, otočila se na podpadku a odešla. Pitomec, pitomec, pitomec... Za prvním rohem se zastavila. Chvíli jen tak stála a dýchala...nádech...výdech...nádech...a zase výdech...a zase nádech...
"Kde jsi?" Anna se otočila. Za ni stála Mirea. Ach bože, pomyslela si. Sladce se na ni usmála. ...nádech...výdech... "Kam jsi to šla? Neměla jsi čekat přede dveřmi?"
...nádech...výdech... "A neměla ty jsi tam být dřív než já?"
"Měla jsem práci... Jdeme." zavelela a vyrazila. Anna šla za ní. Do pokoje se dostaly docela brzy. K Anině úlevě už žádné rozzlobené sloužící nepotkaly. Zrcadlo už bylo také pověšeno a nádherně se v dlouhém sále vyjímalo.
"Aničko...nemáš hlad?" to už přišly do pokoje. Mirea po otevření dveří ihned zmizela.
Anna zívla: "Mám, a jsem unavená. Ták unavená." jseště jednou zívla.
"Tak pojď, tamhle na stole máš jídlo..." Rózi se přihnala ke stolu. Anna usedla a dala se do jídla. Stůl byl opět pokryt dobrotami.
"Rózi," začala Anna, když se svalila na postel po vydatném obědě, "víte, že vy jediná mi říkáte jménem?"
"Eeh opravdu?" zeptala se roztržitě komorná. Neposlouchala moc, protože uklízela po Anně jídlo.
"No, fakt..." přemýšlela Anna. Adrian jí nikdy jménem neřekl. Jen jednou... ale to nebylo do očí. Mirea také nikdy neřekla Anino jméno, jakoby se ho štítila. Proč ale? Proč nikdo jiný než její komorná nevyslovili její jméno? Samozřejmě jen ten malej blondýn. Kdo ví, ale co byl zač. Proč jí nikdo neříká jménem? Vrtalo jí ho hlavou.
"Aničkou, vztávej, pomačkáš si šaty..." Anna si poslušně sedla a urovnala šaty. "Andulko, mám pro tebe smutnou zprávu, já dne odpoledne nikam nemůžu..." A kam bychom jako měly? "No, víž přece, na tu Věž..."
"Aha..." došlo to Anně, "A jak to?"
"To víž, já úplně zapoměla, že dneska přijede mladej pán a tak se musím postarat o něj..."
"Eee, jakej mladej pán?"
"No přeci mladej pan Adrizej..." vysvětlila Rózi.
"Ahá..." pochopila Anna, "Já...jestli to samozřejmě nevadí...tak...no... nabídl mi, že dneska povečeří tady..." vymáčkla konečně ze sebe.
"Opravdu?" podivila se komorná, "a já myslela, že bude večeřet ve Veži s Bílou radou... no tak jo..."
# # # # # #
"Vítejte, už jsem to tu pěkně připravila..." dobrosrdečně přivítala Adriana Rózi. Adrian se na praho dveří zastavil. Pomalu se s úsměvem rozhlédl po místnosti, až sklončil u Anny která už seděla na židli u stolu a křenila se na něj. Rózi tedy uvedla Adriana dovnitř a posadila ho naproti Anně.
Na stole se před nimi objevila nádherná hostina. Vyhládlí se pustili do jídla. Po večeři se před nimi objevilyhrnky s čajem a nějaké zákusky. Oba dva přejedení seděli mlčky naproti sobě a mlčeli.(Trapná situace, problesklo Anně hlavou.)
Adrian ticho přerušil: "Tak jak se ti líbí tady...v Colleratu?"
"Hmm, no je to tady fak dost dobrý. Dva měsíce jsem o téhle zemi jen slýchávala, a teď jsem tu... Je to fakticky neuvěřitelný. Jen...jen..." sklopila oči.
"Co jen?"zeptal se Adrian.
"No...no, trochu se mi stýská po domově...Kdy se tam budu moct vrátit, pane?"
Adrian chvíli mlčel, přemýšlel, "Nevím, kdy se tam budeš moct vrátit. Možná..." Anna zvedla oči, Adrian se zarazil. Mlčel. Anna ho vyslveně vybízela pohledem, aby jí to řekl. "...možná by ses tam mohla podívat ještě dneska..."
"Cože?" vyhrkla Anna, "Co prosím?"
"Nevím, jesti jse to dobrý nápad, ale možná by to šlo..."
"Fakt?"
"Uvidíme, buď dneska nebo až zítra... to bych se musel zeptat."
"Tak..." se zeptejte.
"Nevím, stejně by to ale šlo až asi za tři hodiny..." podíval se na své zlaté hodinky, "Ano, až v devět..."
"A-a opravdu b-by to šlo, pane?"
"No, samozřejmě." přisvěčil.
"A kolik by tam u nás těďka bylo, pane?" zajímala se Anna.
"Kolik? No tolik jako tady..."odpověděl jednoduše.
"A-ale jakto?" ptala se zmateně Anna.
"To víž, čas je tam rychlejší jen v noci..."
"Eee, cože? V noci?" nechápala Anna.
"Ano, v noci... to je na dlouhé povídání." mávl rukou Adrian.
"A jak se tam k nám dostaneme, pane?"
"Normálně, pomocí kou- a jak ty vlastně víš, že jsou to kouzla?" zajímal se Adrian.
"Já vlastně nevím," usmála se Anna, "jednou jste asi začal slovo kouzlo a pak jste se asi opravil, ale já jsem..." zamyslela se. Jak to vlasně ví? Nikdy se snad nepřeřekl.
"Co jsi...?"
"Nevím... prostě jsem..." usmála se, na chvíli se zapřemýšlela, "...ale proč jste mi chtěl vlastně zatajil, že jsou to kouzla, co dělám, pane?"
Adrian se dlouho rozmýšlel, než odpověděl, "Nemyslel jsem, že by bylo dobré abys věděla, že děláš kouzla. Mohla by sis pak třeba myslet něco, a to by pak nebyla pravda..."
"Jako třeba přemýšlet o tom, proč zrovna já je dělám, zatímco jiní z mého světa ne?" zeptala se spříma.
"No...například." opatrně přisvědčil Adrian.
"A...??"
"Dnes ti to ještě nemůžu říct. Doufám ale, že z toho nebudeš dělat ukvapené závěry...v to opravdu doufám." Anna se zapřemýšlela.
Adrian radši rychle změnil téma: "Už jsi viděla Bílou věž?"
"No," řekla Anna, "Měli jsme s Rózi naplánováno tam zajít dnes večer, pane."
"Ah, to je mi líto a já jsem vám to asi zkazil plány co?"
"Ale ne, já jsem se na vás moc těšila." přiznala se Anna. "S Mireou se to tu nedá vydržet..." šeptla.
Adrian ji ale slyšel. Zasál se: "Ale, no tak, jak jsi na to přišla?"
"Víte, pane, ona je na mě fakt hnusná..."
"A není to vzájemné?" zeptal se pobaveně Adrian.
"No, možná trochu..." přiznala se Anna, "ale ona si začala..." Adrian jen pokýval hlavou.
Podíval se na hodinky a zhrozil se: "A jeje, to už je hodin... Měla bys jít spát..." vstal od stolu, "Tak já už půjdu..." Vykročil ke dveřím.
"A..."
"Ano, copak?" otočil se těstě přede dveřmi.
"Zeptáte se na to, jestli bych mohla...aspoň na chvilku...prosím..."
"Ale jistě..." usmál se. "Zatím dobrou noc..."
"Moc vám děkuju, pane... dobrou."
Za Adrianem se zabouchly dveře. Anna osaměla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Zuzik Zuzik | E-mail | 9. listopadu 2007 v 19:25 | Reagovat

:-)

2 Siria Siria | 10. listopadu 2007 v 10:06 | Reagovat

Parádna :-)))

3 Zuzik Zuzik | E-mail | 12. listopadu 2007 v 8:45 | Reagovat

Hele má Anna taky nějaký "colleratský" jméno nebo to je to jméno Anna? Ale jinak mooooc moc moc pěkný i když na mě příliš dlouhý :-)))

4 ZuziRůže ZuziRůže | 13. listopadu 2007 v 17:46 | Reagovat

Anna může mít v Colleratu mnoho jmen...Analar, Anaren, Anarian, Annerin, atd. atd. nebudu ale prozrazovat, jestli nějaký doopravdy má, nebo ne....:-}

5 Kátikačerka Kátikačerka | 2. ledna 2008 v 11:33 | Reagovat

To je hezkýýýýýýýýýýýýýýý!!!!!!!!!!!!!!!!Zuziiiiiiiii

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama