28. kapitola

15. prosince 2007 v 19:50 | ZuziRůže |  Collerat
Moooc se omlouvám, že přidávám kapitolu až takle pozdě. Znáte to...škola, zkoušení, písemky a zvášť před Vánoci...Teď řeším ale závažný problém a potřebuji pomoct: mám s touhle povídkou už zkončit? Mám totiž vymyšlený dvě verze. Jdenu delší a druhou logicky kradší. Další kapitola je přelomová, tak mi prosím poraďte, co mám dělat... ještě jednou se moc omlouvám...
Díky ZuziRůže
P.S.: Věnováno Zuzi za první komentář

"Dobrou noc..."
"Dobrou,", kéž by. Anna ležena v posteli. Bude se moct podívat domů...domů. "To vyjde, to určitě vyjde..." šeptala si sama pro sebe. Pomalu se na rovnala v peřinách. "Ale mě se ještě nechce spát..." potichonku vstala, "ještě ne." natáhla si na sebe lehký župánek a vydala se k šatní skříni.
Potichu vystoupala po zašpiněných schodech až nahoru do věže. Posadila se na taburetek uprostřed místnosti a zadívala se na Bílou věž. Kdo tam asi žije? A jak to, že ta věž tolik svítí? Položila hlavu na kulatý sametový polštářek. Jak já bych chtěla domů... Pryč ode všeho tady...
Jestlipak ještě někdy uvidím Dominika? Zasnila se...
****
"Heeej! Co to tam u tý vody vyvádíš?" "Snažím se utopit, abys měla problém..." prskla holčička. "Ha ha ha, moc vtipné..." zasyčela Rea a odtáhla dívenku od potoka. "Todle už nedělaj, buď tak laskavá..." pokárala malou, když přišly na prašnou lesní cestičku. Kočár stál opodál."A just ne..." vytrhla se jí malá a odběhla do listnatého lesíka na druhé straně cesty.
"Ta je tak pitomá... Já chci, aby tu byl Ája. Ach jo..." vzlykala malá pod vysokým starým dubem. "Já ji tak nemám ráda..." "A koho?" Ozvalo se náhle za ní... Holčička se rychle otočila. Naproti ní stál chlapec, stejně starý jako její bratr. Tmavé kudrnaté vlasy mu zplývaly do čela. V hnědých očích to rošřácky jiskřilo. Na rameni měl malou veverku. "No tak, kdo te štve?" "Nikdo..." zapřela svá dřívější slova holčička. "No jasan, to ti tak věřim..." uchechtl se lišácky kluk. "Co to máš na rameni?" zeptala se malá. "Veverku... tys nikdy neviděla veverku?" "Ale jo, ale ne nikdy takle z blízka... Je děsně roztomilá," usmála se dívenka. "Jo, to je..." přikývl hoch a vzal zrzavou veverku na dlaň, "jestli cceš, já ti ji dám..." "Fakt?" rozzářily se dívce očka. "Jo, ale musíš mi říct, kdo tě štve..." "No-o," ošívala se. "Já-á, ale nikomu to nepovíš, viď že ne?" ušťovala se opatrně. "No jasně..." přikývl hoch, "tak kdo?" Za stromy se najednou ozval rozzlobený hlas Rey: "No tak! Kde jsi ty jedna..." "Ji..." řekla smutně malá. "Hmm, tak to se ti nedivim... tu by asi nenáviděl kde kdo..." řekl znalecky, "teď musím jít...aby mě tu s tebou neviděla...na," podal jí veverku a vyšvyhl se na koně, kterého si písknutím přivolal, "a dobře se o ni starej, sbohem!" vykřikl ještě, než zmizel za stromy.
"Moje malá...tady se musíme rozloučit..." loučil se se svou už asi osmiletou sestrou bratr. "A co se děje?" ptala se dívenka. "Neboj, to uvidíš... teď se ale dlouho neuvidíme... jo?" "Ale proč?" rozvzlykala se. "Musíš teď na nějakou dobu pryč..." "A kam? Na jak dlouho?" "To nevím, ale jednou si pro tebe přijdu... a odvedu si tě. Jo?" "Ale proč? Nemám maminku, ani tatínka... jenom tebe a ty teď chceš, abych jela někam pryč na dlouhou dobu? Proč?" ronila slzky velké jako hrachy. "Bude to tak lepší, má malá, bude to tak opravdu lepší..." "Ale já nechci nikam jet...Ájo..." "Já taky nechci, abys někam jela... ale musíš." "Proč?" "Je to tak bezpečnější..."
*****
"Další sny, já se z toho asi jednou zblázním..." Anna se pomalu posadila. Sluníčko sotva vystoupilo nad lesy a už ji šimralo na víčkách... Zívla, "co já teď budu dělat? Za prvé: půjdu se dolů do postele dospat. Za druhé: budu doufat, že mě Rózi nechodí v noci kontrolovat a za třetí: Děsně se těším domů!!" seběhla po schodech, bouchla za sebou dveřemi od skříně a skočila po hlavě do peřin.
Zachumlala se a zavřela oči...Nic. Otevřela je. Zakoulela s nimi a zase je zavřela. Zase nic. "Hmm, tak první úkol budu muset vynechat. No, co se dá dělat..." Hbitě vyskočila z postele. "Co teď ale budu dělat? Ááá, mám to...budu si zkoušet, to co jsem se naučila."
Jak si řekla, tak také udělala. Vyzkoušela skoro všechna kouzla, která už uměla. Nakonec vyzkoušela poslední a nejoblíbenější - videmu. Pak si sedla na postel a vzala si na klín dráčka. Usmála se na něj: "Ty kdyby si uměl mluvit... Nebo kdybys byl dokonce živý...To by byla sranda..." položila se na postel, "co já bych za to dala, kdybych mohla někomu povědět všechny svý otázky a on by mi pak odpověděl.."
Za ní cvakly dveře. Vešla rozespalá Rózi. Rukou zakryla velké zívnutí. Najednou ale vyvalila oči a vyjekla. Dívala se na dráčka na Anině klíně. "Rózi, Rózi, co se vám stalo?" ptala se polekaná Anna a vstala.
"Aničko...ty seš tu taky?" zeptala se popletená komorná a rozhlížela se po pokoji, "kde jsi, prosím tě? Nikde tě tu nevidím..." Nějakou chvilku trvalo, než to Anně seplo...
"A těď mě vidíte?" ptala se s úsměvem.
K jejímu překvapení se na ni Rózi neusmála, ale zamračila se a dala si ruce v bok: "Tak todle už nikdy nedělej, je ti to jasné. Co kdyby se někomu něco stalo? Co kdyby se ti něco stalo? Kdo by za to pak nesl odpovědnost? No kdo?" Anna sklopila oči. "No já... Mladý pán by mi pořádně vyčinil, že jsem tě nehlídala... Možná by mě i vypověděl ze zámku a co bych si počala na stará kolena? Kam bych šla? Nikde nikoho nemám a co pak? Nikdy už to nedělej, rozumíš? Už tehdá jsem ti měla vyčinit, když jsi přenesla ty talíře do kuchyně. Ty věci můžeš dělat jen za přítomnosti mladého pána...rozumíš? Nikdy jindy..."
Anna upřeně skoumala špičky svých bot. Až teď si všimla, jak jsou zjímavé... "M-moc se omlovám, nenapadlo mě, že by to..." hledala ta správná slova, "...mohlo mít takové následky. Opravdu už to nikdy neudělám... Nikdy..." podívala se na komornou, "Slibuju..."
Rózi se na obličeji objevil malinko lepší výraz. Stále ale mluvila ostře: "Ve sříni máš nějaké šaty... Jdeš dnes totiž na sněm. Oblékni se a umyj... za deset minut jsem tu." a bouchla za sebou dveřmi.
"Ach jo, zase na nějakou radu...jesli to bude stějně záživný jako včera, tak se asi půjdu zahrabat. Ke krtkům! Jupí! Tam bude ticho, klid, mír, tma, hlína, červi... Fuuj, jak já nesnášim červy. Jsou slizcí, hnusní, špinaví... Eee. Asi se nepůjdu zahrabat..." přemítala, "Dalo by to taky moc práce. Lepší bude, když se přivřu ve dveřích. Trochu bolestný, ale to neva... Nebo bych mohla taky vyskočit z okna...Hmm, to není špatný jen tan dopad... nebobych se mohla uškrtit na nějkým tom šperku, co mám ve skříni..." v takovém stylu lamentovala celých deset minut, a přestala, až když bouchly dveře a v nich se objevila Rózi.
"Hybaj, hybaj, sedni si tady na tu židli a já ti něco učešu na hlavě..." měla viditelně mnohem lepší náladu. Vykouzlila jí na hlavě slušivý drdol z copánků a zasadila jí tam zlatou růži, která se dokonale hodila k olivově zeleným šatům s dlouhými rozšířenými rukávy a ke zlatým naušnicím a borám, které k šatům patřily.
Anna se postavila před zrcadlo. Opravdu jí to seklo. Ke své nelibosti však přez sebe ještě dostala hnědý plášť s kapucí. "Ach ne... Opravdu to musím nosit?"
"Ano," přikývla Rózi, "musíš... víš, přece, jak to minule dopadlo..." Anna jenom znuděně přikývla. "Tak teď tu chvíli počkej," řekla Rózi, "za chvíli tu pro tebe někdo bude..."
"Sad ne Mi..." zhrozila se Anna, ale radši nedořekla. Rózi zmizela ve dveřích. "Tak a teď, co tu budu dělat..." Sundala pozlacené boty na podpadku a vzala si na sebe obyčejné papuče. Nadzvyhla šaty a vběhla do skříně. Vystoupala po shodech do komůrky a šla k jižnímu oknu... "Jako bych už na ní byla závislá..." usmála se při pohledu na Bílou věž. Podepřela si hlavu rukama a dívla a se na zářící běloskvoucí stavbu. Doslova ji uchvacovala. Byla přímo dokonalá, bez jediné poskvrnky...
Vytrhlo ji až zaklepání na dolní dveře... Trhla sebou až uskočila dozadu. "Je to tady docela dobře slyšet... Ten kdo vymýšlel tuhle místnost se opravdu vyznal v tajných skrýších." Udělala krok dopředu, ale o něco zavadila. Červená sametová látka se jí zahákla v ozdobě na hlavě. "Ksakru..." zaklela, "tak s tím asi architekt nepočítal..." Pomalu se vyvlékla z červené látky. Ta ale nedopatřením sklouzla na zem. "No todle je teda..." chtěla láku sebrat, ale zarazila se při pohledu na plátno za záclonou, "...zákon schválnosti."
Z obrazu se na ni usmíval její vlastní obličej. Jen o pár let starší, s jinou barvou vlasů a zeleno-zelenými šaty se zlatými výšivkami. Působila klidným dojmem a mile se usmívala. V rukou měla rudou růži. Na zdi za ní visel erb se skříženými růžemi a nějakým nápisem divné abecedy.
Anna se nemohla z překvapení vzpamatovat. "Tak todle mi bude muset někdo pěkně vysvětlit..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alex alex | 16. prosince 2007 v 11:51 | Reagovat

Hurá konečně mi to docvaklo ...jsem prostě blesk a jinak na tvojí otázku... já jsem určitě pro tu delší verzi .

2 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 20. prosince 2007 v 19:22 | Reagovat

Senza kapitolka, jako vždy, určitě v povídce pokračuj a jsem pro tu delší verzi ;-)!!!

3 mm mm | 21. prosince 2007 v 22:07 | Reagovat

těšime se na další!!

4 Kátikačerka Kátikačerka | 2. ledna 2008 v 11:43 | Reagovat

Delší verze!!! Moc pěkný to máš to by bylo škoda konce na tak pěknou Kapču a povídku

5 Kátikačerka Kátikačerka | 7. ledna 2008 v 16:14 | Reagovat

Pěkný ale fakt tak se mi to moc líbí že tě budu muset nutit i doma a bys si napsala další kapču!!

6 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 2. února 2008 v 19:13 | Reagovat

tak tohle vypadá doooooost zajímavě! prosím, písni pokráčko, nemůžu se dočkat!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama