30. kapitola

18. února 2008 v 19:45 | ZuziRůže |  Collerat
Tak a máme tady 30. kapitolu...jubilejní. Tím končí tato část mé povídky. Kdo chce, může tady zkončit a ti vytrvalejší můžou číst dál... Jsem strašně ráda, že mi to čtete a tak bych chtěla věnovat tudle kapitolu všem, kteří se na ni aspoň jedním okem podívali a neřekli si, že je zase až tak špatná jak vypadá...:-}
Moc dík ZuziRůže

Před ní se otevřely velké dveře. Najednou ji oslnilo zářivé bílé světlo. Pomalu, anižby ale viděla kam jde, vešla do místnosti. Dveře se za ní zaklaply. Pomalu postupovala dopředu, slyšela hlasy... Ozývaly se ze všech stran, tiché a zpěvné, jako by kolem ní zpívali ptáci lidskou řečí. Když přivikla světlu, uviděla celou tu místnost. Kolem bělostného stolku stálo šest lidí. Všichni byli oblečeni v bílých hábitech a dívali se na ni. Většina z nich byla starší a měli šedivé vlasy a vousy.
"Vítejte, slečno, v Bílé Radě..." řekl jeden z nich a uklonil se. Anna se s vytřeštěnejma očima dívala na všechny muže. Najednou zavadila pohledem o jednoho, kterého znala, "Vždyť to je Adrizej!" vydechla v duchu. A opravdu, mezi starými muži, kmety, stál Adrian. Měl na sobě také bílý oblek a na vladech bílou čepičku. Usmíval se. Anna nachvilku překvapením otevřela ústa, pak si to uvědomila a rychle pusu zaklapla. Ovládla se, usmála se na toho co k ní promluvil a udělala pukrle.
Přemýšlela, co tu Adrian dělá... Tak starý snad není... nebo jo? Bylo by to divné, ale co se tady dá čekat. Rychle ale tudle myšlenku zavrhla. Představa Adriana v dlouhém kostkovaném županu, kostkovaných bačkůrkách a s dlouhým bílým plnovousem byla opravdu směšná...
Ze zadumání jí vyvedl hlas jenoho z mužů: "Budeme zde jednati o záležitostech Colleratu... posaďme se..." a před ní se objevilo pohodlné malé bílé křesílko. S radostí se posadila. "Slovo své nechť pronese Joseran..." předal slovo asi nejtsaršímu ze všech. Joseran začal dlouze mluvit o situaci v této zemi. Mluvil pomalu a plynule, ale používal hodně cizích, zváštních slov a tak mu Anna moc nerozuměla. Jen zhruba věděla, o čem jeho řeč byla. Pak si vzal slovo další a další... Mluvili takle dobré dvě hodiny... Všichni řekli svůj názor a jak by se dala situace řešit.
Nebyla ale unavená, jako při radě, na které byla minule. Se zaujetím poslouchala, co staří muži všechno vypověděli... Ve stručnosti by se dalo říct, že se dozvěděla že je Collerat ve válce. V jedné z jeho částí se rozmáhá Zlo v čele s Černou věží a Černým pánem. Sídlící na východě země v části zvané Tririnen. Všichni lidé, kteří tam žili odešli, nebo se přidali na stranu Zla. Bylo jich málo, co se vrátili. Černý pán se totiž chystá vytvořt velkou armádu, která má obsadit zbytek Colleratu a vytvořit jednu velkou říši.
"...máme zde jedinou osobu, ktará s tímto stavem může něco dělati..." vyřkl jen jeden muž tuto větu, ale nijak jinak ji nerozváděl, jen zváštním pohledem zavadil o Annu.
Po dobrých dvou hodinách a půl, když všichni řekli své názory, jeden starý muž se opět postavil a řekl: "Nyní ale přejděme k jiné záležitosti, která má co dočinění s dnešním návštěvníkem této Rady...." pokývl na Annu, "Jste tu dnes, na žádost všech členů této rady... Znáte již situaci v naší zemi a tak víte, co nám všem hrozí. My nejsme oprávněni vám říci cokoliv jiného, než jsme zatím řekli a proto vás poprosíme abyste vešla do tamtěch dveří, které vedou ven z této místnosti a tam dostanete odpovědi..."
Pokynul aby vešla dveří. S úskostí se podívala na Adriana. Cítila, jako by se s ní v duchu loučil. "Proč, to mě čeká něco tak nebezpečného?"pomyslela si, " to by mě tam ale asi neposílali..." zavrhla tuto myšlenku. Adrian jen nepatrně přikývl a usmál se. Povzbuzena touto okolností pomalu došla ke dveřím. Naposledy se ohlédla na všechny členy Rady a vešla do skleněných dveří...
Muži opět usedli a začali rokovat o jiné otázce. Adian seděl mlčky, neposlouchal... Sklonil hhlavu. Přirostla mi k srdci, pomyslel si, sbohem, nebo nashledanou...? Zamrkal, aby vypudil slzy, které se mu mermomocí draly do očí...
Oslepilo ji prudké světlo. Najednou, jako by se ocitla ve víru všech barev a přitom ve tmě. Cítila, jako by padala do velké hloubky a přitom stála na zemi. Slyšela hlasitý jekot a přitom bylo ticho. V hlavě jí prolétavalo mračno myšlenek. Jako by tyto pocity trvaly kolik hodin a přitom jen pár vteřin. Najenou se ocitla na známém místě...
"Tady já to ale znám..." vydechla překvapeně, když se kolem sebe rozhlédla. Stála ve svém pokoji a před ní stála žena, jí nemálo podobná, která v náručí chovala dívenku. Děvčátko bylo sotva pár týdnů staré, jeho matka si smutně prospěvovala a dívala se z okna. Po chvíli promluvila více k sobě než k děvčátku "Jestlipak přijede už dnes.... nebo až zítra...? Můj milý manželi, kde je ti konec všichni tu na tebe doma čekáme...Všechno služebnictvo, Rada, ale i já a naše děti.... Ach drahý, kde je ti konec..."
"Paní...kdo js-"nedopověděla...další prudké světlo. Opět kolem ní zavířily všechny barvy. "Co se to..."
Než se stačila pořádně vzpamatovat. "...je mi to líto... ale zemřel jako pravý král své země..." mladá žena stála v přijímacím sále Celemberenu. Proti ní stál nějaký muž ve zbroji.... mladé ženě tekly potvářích slzy. Tiskla své dítě u srdce. "proč jste ho opustili...proč jste nezemřeli vy, ale on...král této země... proč to byl přáve můj manžel... proč...?" padla na kolena. Muž odešel. Mladá královna zůstala se svým trápením sama...
"Co to je?" stačila si pomyslet Anna, než se opět dostala do víru barev... "Není to snad moje budoucnost..." pak ale uviděla jeden smutný obraz: holčička a chlapec stojí před nádherným pomníkem... pak známý obraz... malá holčička si čmárá na papír pastelkama...hned zmizel a objevil se místo něj nový... holčička a chlapec na lavičce...další obraz ...další... "to jsou ale ty moje sny..." pomyslela si, "to nemůže být budoucnost..." ...Rózi se loučí s holčičkou... malá se loučí s Ájou... poznává Reu... vidí kudrnatého chlapce v lese... naposledy se loučí s Ájou... "To by mě zajímalo, co přijde teď..." pomyslela si Anna...
skoprněla... uviděla vzpomínky ze svého dětství... první se známení s paní Klepeřovou... pejsek z útulku utekl... první dětská láska... Dita a Hermína... Adrian... náramek... Louka... nevidí se v zrcadle... Dominik... zelená zmrzlina...učení kouzel... Collerat...
Zamotala se jí hlava. Zavřela oči... Kolem se opět začaly míhat spousty barev... Čekala, že ji zase oslní světlo a tak jen pomalu otevírala oči. Opak byl pravdou. Byla v úplné tmě, jen naproti ní se blýskalo nějaké světýlko... najednou uslyšela hlas... byl starý, a také mladý. Hrozivý, a také příjemný... Mluvil muž před ní, který seděla na židli s vysokým opěradlem. Ten lesk, který viděla byl veliký diamant, připevněn na opěradle...
"Vítej v Bílé věži, Anno," mluvil, kolem dokola byla černočerná tma. Ani paprsek sem odnikud nedoléhal. Nebylo vidět ani na zdi této místnosti. Byla tichá a přesto plná šumů. Jediné světlo vydával diamant připevněný nad mužem. "Poslali tě sem z Bílé rady...prošla jsi cestou poznání." Jen sklopila oči a přikývla, v hlavě měla mnoho myšlenek, ale muže poslouchala, "Jsem Areran...Vyší..." Anna zkoprněla. "...teď přichází čas, abys udělala, to, co ti náleží..."
"A co to je?" zaptala se potichu.
"...musíš zachránit Collerat..."
"...ale jak to mám udělat..." ptala se zoufale klesla na kolena. Po tváři jí začaly téct slzy. Nejen z vyčerpání, z prožitého zážitku, ale i ze strachu z neznáma, které ji teď celou obklopovalo. "... musíš jít směrem na hlavní město Colleratu Lireanen... Nemáš na to moc času...musíš jít sama. Měla byses pryč vypravit co nejdříve...nejdéle zítra ráno... nikdo by ale neměl vědět kdy vyjdeš." její uslzené oči se zvedly ke stramu muži. Najednou jako by se mu v srdci rozsvítilo malé světlo. Pousmál se. "Už jednou jsi tu cestu absolovala, tak cestu budeš poznávat a dostaneš se tam bez větších problémů. Vše je připraveno a ty tedy teď můžeš odejít..." Anna nevěděla proč, ale slova muže ji ulidňovala. Zvedla se ze země: "Jsem připravena..."
Najednou se kolem ní opět rozlilo světlo. Po chvilce si uvědomila, že stojí před Bílou věží a v ruce drží svitek pergamenu. Otřela si slzy a se zdviženou hlavou se vydala vstříc světu... Který teď čeká jen na ni...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kátikačerka Kátikačerka | 18. února 2008 v 21:40 | Reagovat

To je krááása teď jsem u toho i plakala, i když nevím vlastně proč, ale jěe to krááásná kapča!!!!!!!!!! A já určitě vydržím a budu čekat než napíšeš další nebo pokračování nebo taak něco já jsem tvá věrná fanynka!!!

2 Alex Alex | 19. února 2008 v 17:43 | Reagovat

nádhera,jsem moc moc zvědavájak to dopadne a kdo  nebo co jí na její cestě potká.....

3 Siria Siria | 23. února 2008 v 19:36 | Reagovat

Moooc pěkná kapitolka :-))

4 zuzka zuzka | E-mail | 3. března 2008 v 8:53 | Reagovat

jeee... jak mužeš říct, že teď můžeme skončit, to přece nejde!!!

:-)))

5 kiki.. kiki.. | 10. dubna 2008 v 17:53 | Reagovat

wooow... no pecina... krása... nádhera... celá ta povídka je fakt krásna... na to, že jsem četla jenom HP a teď jsem se naučila číst i ostatní... ta povídka je ůůůžasná... stačila jsem jí přečist celou komplet najednou.. zabralo mi to asi hodinu a půl.. ale hodinu a půl(možná dvě hodiny.. nepočítala jsem to...) jsem do toho byla nehorázně zažraná..... a takhle to ukončit ne to teda nééé... protestuju!!! skanduju!! já chci pokráčko.. já chci vědět jak to dopadne ta její cestě, jak to všechno bude probíhat.. a prostě eště mám v hlavě dost otázek...:-) a neníí vubec jako špatnáá.. je skvělá.. ale taky trochu smutná, že pujde na té cestě samotná, že jestli se jí nepodaří zachránit Collerat tak všichni zemřou no vlastně bude vládnout Zlo...a už se neuvidí nikdy Adriana nebo Adiana (no prostě těch jmen má hodně:D) a Dominka.. a prostě nikoho...

no už co dodat.. snááád to pokráčko buuude..... a bude i co nejdřív? no nevadí... já si ráda počkám.. ikdyž jsem napjatá jak struna od kytary no možná i od houslí:D:Dno prostě od nejakého struného nástroje... přeciš vyjde to nastejno.. hlavě, že pochopíš princip.. že se na další pokrááčko mooc těšíím...

6 Irene Irene | E-mail | Web | 14. května 2008 v 15:29 | Reagovat

Senzace!!!!

Tak bude pokračocání, nebo ne? Tedáááá jáááá bych mooooooocinky prosila, aby jo!!!!!!

Plošim, plošim. Plošilm, plošim! PLOŠÍM!!!!

7 Greisy Greisy | 15. srpna 2008 v 21:28 | Reagovat

Souhlasím s Irene. Povídka je absolutně božská, teď jsem jí dočetla a taky se moc těším na pokráčko. Tak ať je rychle jinak se picnu :-). Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím ,prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím.... Ehm.. no to by snad mohlo stačim :-). Takže ještě něco k povídce. V průběhu jsem se tak zažrala, že jsem si jí musela i vytisknou do autobusu, když jsem nemohla mít sebou nouťas, takže absolutně best, tak prosím pokračuj!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama