II.kapitola 2/2

29. května 2008 v 20:28 | ZuziRůže |  S paprskem naděje
Ehm, dobrý den...je mi opravdu líto, že jsem to sem nepřidala dřív, ale není čas a uvidíme do budoucna. Jen vězte, že ještě přijde třetí část a pak další "díl". Opravdu se moc omlouvám... za komentáře budu jen vděčná...
ZuziRůže

*****
"Dobré odpoledne, princezny, co si přejete?" přivítal je dobrosrdečně prošedivělý baculatý doktor. Sabrina se ujala slova: "Moje kamarádka si udělala něco s rukou…mohl byste se na to podívat?" Postrčila Lucii dopředu.
Doktor vyšel zpoza stolu. "Tak princezno, copak si dělala s tou svojí packou?"
Sabrina na ni mrkla. "No, někdo do mě strčil a já jsem spadla."
Moje výpověď se moc nezměnila…
"To ale musel být surovec. Tu ruku máš asi naraženou. Ovšem musíme zjistit, jestli s ní nemáš ještě něco…pošlu tě na rentgen."
Aha…
Dobromyslný doktor něco napsal na papírek a podal to sestřičce, která ihned odběhla. "Tak se tu zatím posaďte…"
Obě se opatrně posadily na dvě pestrobarevná křesílka.
Rozhlédla se po ordinaci. Za velkým dřevěným stolem seděl doktor a měřil si je zvláštním pohledem, kterému Lucie nerozuměla. Na pravo byly dveře a za doktorem velké okno.
"Tak Sabrino, co je u vás nového?" zajímal se doktor.
"Ale, znáte to, jako vždycky…Plán x se už dneska večer rozjede…"
Proč mu to říká? On o tom ví? Proč mu to ale říká tady? Copak to není tajný? Přísně tajný?
"Opravdu?" zeptal se doktor nevzrušeně, "ten čas ale letí, kdo by to řekl," spíš jakoby se bavil o nějaké rutinní záležitosti, jakoby ten plán sám zorganizoval a sám rozhodl, kdy to vypukne.
Je to ale blbost, on nemůže být vedoucí toho…toho…seskupení…to je spíš Richard…
Z přemýšlení Lucii vytrhla zvonivá melodie vycházející ze Sabrinina mobilu. Sabrina se s nechutí podívala na displej. "Omluvte mě…" Vyšla ze dveří.
Hmmm a jsem tu sama…
Přiklusala sestřička a něco doktorovi špitla do ucha. Ten vstal a obešel stůl, za kterým seděl.
"Zařídil jsem ti rentgen hned o patro výš, můžeš tam hned jít. Sestřička tě tam odvede…"
Super…"A co Sabrina?" zajímala se.
"Neboj se, ta za tebou přijde. Zná to tu jako své boty…"
Jo, fakt?
Sestřička už Lucii tlačila ze dveří. "Fajn…tak se tu mějte…Nashledanou!" usmála se, ale už byla vytlačena na chodbu. Obě ženy šly dlouhými bílými chodbami…
Nemám tenhle smrad ráda…Všude byla cítit dezinfekce…Moc mi to připomíná ten ústav, kde byla máma. Všechno kolem je bílý a na mě moc studený…Sestřička už ji postrkovala do dalších dveří…Absolvovala spoustu vyšetření a nakonec dostala na ruku sádru.
Vlastně jsem ještě neviděla Sabrinu. Pomyslela si, když ji už nejméně posté vystrčili přede dveře. Pomalu popošla po chodbě…S tou sádrou si připadám jako cvok. Ach jo…jak jinak, že?
Sešla po schodech do nižšího patra. Všude se pohybovalo mnoho doktorů, ale Sabrina nikde. Pomalu šla po chodbě…Dostala se až ke vstupním dveřím. Opřela se o bílou zeď a zamyslela se.
Ach jo… Vzpomínala na nemocnici, kde byla její matka. Kde jsou ty časy. Byla tam na odvykací kůře. Lucie se smutně usmála. Nepomohlo to…utekla a pila dál…až to s ní špatně dopadlo…
"Lucie? Lucie!" Přes zástupy lidí se drala Sabrina. "Myslela jsem, že budeš ještě nahoře…"
"Jo, Tak to se ti omlouvám.."
Sabrina jen mávla rukou. "To neva…co dělá ruka?"
"Nevim, co s ní mám, dali mi ji ale do sádry. Mám se tu ukázat za tři týdny…"
"Tak to jo…zajdeš sem za tři týdny…já se ti chci taky omluvit, že jsem tak dlouho volala, ale byl to Richard. Ty o tom plánu víš, že jo?"
"Jo…omylem, jsem vyslechla jeden…rozhovor…," odmlčela se, "nebylo to samozřejmě naschvál, ale prostě se to nějak stalo…fakt jesem nechtěla..."dodala malinko zaníceněji, když se na ni sabrina podezřívavě podívala.
"No, Richard mi o tom něco říkal," řekla Sabrina, to už opět procházely ulicemi "Jen mi není jasný, to tě rodiče nebudou shánět? Vím, že začaly prázdniny, ale co vaši?"
Já bych ti to ráda řekla, ale…nevím,jestli mám…je to fakt složitý.
"No tak…by mě by to fakt docela zajímalo…mě by rodiče totiž určitě sháněli…už ten večer…nebo jsi jim řekla, že jedeš k příbuzným, nebo co?"
No tak dobře… "Víš, já jsem ti to nechtěla říct protože…protože…" Hledala ta správná slova, ale Sabrina jí pomohla: "Stydíš se za ně?"
Lucie přikývla. "Moji rodiče jsou…máma je v léčebně. Dřív pila, ale pak se dala na drogy. Otec je…pořád opilý…je taky na drogách…" Po tváři jí stekla jedna osamělá slza.
"Tys' teda utekla z domova?" ptala se Sabrina, která byla po této zprávě hluboce otřesena.
"Jo," přikývla Lucie, "utekla, protože se to tam už nedalo vydržet…"
"Kam chodíš do školy?"
"Na gympl - do sexty…mám taky brigádu…hodně peněz jde na jídlo…Něco jsem si nechala a něco jsem musela dát tátovi."
"Musela?" nechápala Sabrina.
"Bil mě…," přiznala se, "musela jsem mu to dát." Posmutněla.
"A tu ruku," Sabrina se podívala na její ruku v sádře, "to ti taky udělal on?"
"Hm, jo…"
Sabrina nevěřícně zakroutila hlavou. "To snad ne…a nahlásila jsi to někomu?"
"Komu asi?"
"Třeba policii, sociálce…" navrhovala.
Lucie se smutně zasmála. "Kolikrát jsem už tohle chtěla udělat, ale pořád jsem ještě nezletilá a moje slovo nic neznamená…" Sklonila hlavu.
Stále procházely rušnými zaprášenými ulicemi plnými smogu, kde se na ně nokdo ani nepodíval. Šly obvyklým shonem, který tu zavládl každý všední den.
"Víš, co mi vrtá hlavou?" zeptala se po chvíli energické chůze Lucie.
"No, copak?"
"Nechápu, proč mi věříte. Proč mi Richard všechno řekl…Nechápu, proč se nepídíte po tom, kdo jsem, co tady dělám, proč jsem byla tak pozdě na ulici a slyšela ten hovor. Proč se mě vlastně na nic neptáte?"
Sabrina se zasmála. "To víš, že se pídíme. Vždyť jsem se tě právě ptala na rodiče, ne ? Řekla jsi Richardovi, že jsi z místa asi šedesát kilometrů odtud, že máš oba rodiče a sama se jmenuješ Lucie…"
Lucie se na ni tázavě podívala. No a co, já bych z toho nebyla moudrá…
"Není to nic moc, ale pro naši skupinu je to docela pomoc při hledání lidí."
"Aha…"
"Tady pozor, neprašti se do hlavy!" Vešly právě do jednoho starého domu a teď scházely po schodech dolů do sklepa. "Nenašli jsme toho ale moc. Měst, která jsou asi šedesát kilometrů odtud je docela dost. Rodin, ve kterých je dítě ve tvých letech je taky hodně. Aby byli oba rodiče…jaksi…" nemohla přijít na vhodný termín pro označení Luccčiných rodičů. Ta ji ale doplnila.
"Vagabundové…santusáci?" To je úplně skvělý slovo…santusák…je takový divný, vždycky když ho vyslovím, dostanu záchvat smíchu…teď ale ne…ne…nesmím se smát…nebudu…
"No…tak nějak…tak tedy takových rodin je taky celkem dost. Když se to ale spojí, máme jen asi tři typy, kdo bys mohla být…" Zastavila se. Stály před rozcestím dvou podzemních chodeb. "Jejda…to snad ne…teď nevím, kam mám jít…" Sabrina se rozhlížela se po chodbě.
"Pomohla bych ti, ale neznám to tu…"
Jedna chodba byla úzká a osvětlená, zatímco druhá byla široká, ale tmavá.
Vím, jakou bych si vybrala být Sabrinou…
"No," Sabrina se ještě pořád nemohla rozpomenout, která je ta pravá, "nevím, můžeme to rozpočítat, anebo, která se ti líbí víc?"
No to je jasný, do tý tmavý bych nikdy nevlezla. "Ta…"
"Jé, už jsem si vzpomněla!" vykřikla Sabrina a zamířila do tmavé chodby.
Ach jo, to je snad naschvál. Sabrina už zmizela ve tmě. Tak jdeme!
Za chvilku Lucie Sabrinu dohonila. "A kdo si myslíš, že jsem?" zajímala se.
Sabrina se usmála. "To ti nemůžu říct…ale můžeš nám s tím pomoct…"
Hm, to určitě…Asi vám budu pomáhat s tím, kdo jsem…I když…mohla by to být sranda…No nevim…Ale jo… "Tak fajn…Co bys chtěla vědět?"
"Máš ještě nějaký příbuzný?" zeptala se hned Sabrina.
Nooo…"Já vlastně nevím…Možná…" Teď trošku lžu, ale…moc příbuzných opravdu nemám…
"Dobře…máš nějaký sourozence?…"

Mnoho takových a podobných otázek Sabrina položila, ale ať se tentokrát Lucie snažila sebevíc…
"Moc si mi s tím teda nepomohla, no…"
Celou dobu šly onou dlouhatánskou tmavou chodbou a až teď se začala prosvětlovat.
"Tady si dej zase pozor…jsou tu schody…"
"Dík…"
Pomalu stoupaly po schodech…"Kam se vlastně tudy jde?"
Sabrina se pousmála. "To bys chtěla vědět, co? Já ti to řeknu…musíme se dostat do jedné budovy, kde nás nikdo nesmí vidět…"
He?… "Tak proč tam jdeme, když tam vlastně nemáme být?" nechápala.
"Ne, že tam nemáme být, to jsem asi špatně řekla, nesmí nikdo vidět, že jdeme dovnitř a ven, ale uvnitř být vidět musíme…"
Aha…
Vystoupaly po schodech k velkým tepaným železným dveřím.
"Jak jsme se sem mohly dostat?" ptala se Lucie…Je to tu snad samá takováhle chodba?
"Pod celým městem je soubor podzemních chodeb, vedou úplně všude…Skoro do každého domu. Hlavně do těch velkých."
"A jak jste se o nich dozvěděli?" zajímala se dál Lucie.
"Je to jednoduché, máme na své straně jednoho člověka, a ten přesně ví, kam všechny vedou, protože je jejich strážce…"
"Strážce…???"
"Jo…má hlídat, aby se v nich nedělo nic nekalého. Je to starodávná práce, která se dědí po generace. Jen díky němu se všude dostaneme a máme lidi prakticky všude…"
Vyšly nahoru po uzounkých dřevěných schodech. Ocitly se před dalšími dveřmi.
"Teď půjdeme ven, dávej pozor, půjdu pryč a ty musíš zůstat tady, za pár okamžiků jsem zpátky! Hlavně nikam nechoď!" S těmi slovy vešly do rozlehlé chodby. Všude bylo hrozně moc lidí - rušné páteční odpoledne.
"Kam…" jdeš? Sabrina zmizela za velkou palmou.
Ach jo!…Kolem Lucie se míhaly davy lidí. Všichni v oblecích nebo v jiném společenském oblečení.
Připadám si tu jako šedá myška, přitáhla si dlouhý kabát k tělu.
Stála tam dlouho…jak dlouho už? Deset minut, dvacet? Rozhlížela se kolem…
Mám to! Budu počítat lidi. Jeden, dva, pět, šest, se-os-devět, počkat počkat, jsou na mě moc rychlí…dvacetjedna…dvacetdva…tři…čtyři. Ne, to nemá cenu. Přešlapovala z jedné nohy na druhou. Doprčic, mě tak bolej nohy…
"Ehm Ehm, co ty tu děláš? Před ní se tyčil starší muž s prošedivělými vlasy a několika bradami oblečený do šedivého decentního obleku.
Sakra!!! Lucie jen sklopila oči.
"Tak co tu chceš?"
Nó, to je složitý, čekám tu jen na moji kámošku, která se snaží zorganizovat únos dcery vašeho..nebo vlastně našeho, premiéra…Jinak nic…Stále mlčela.
Mohla bych se aspoň podívat, kdo to je…zvedla oči.
Doprčic!!! Před ní stál sám Wilnesford.
Tak teď jsem…v čoudu. Dalo by se to říct mnohem, mnohem hůř. To je na nic!
"Tak co tu děláš…hm??"
"N -nic, jen tu na někoho čekám…"
Aha, tak teď už vím, proč nás nikdo neměl vidět sem vejít.
"Běž si čekat někam jinam. Tady vůbec nemáš co dělat…počkej…neznám tě odněkud?" Zkoumavě se na ni zadíval.
"Ne," trhla hlavou, sklopila ji, aby jí neviděl do obličeje.
"Ale ano, odněkud tě znám…" Popadl ji hrubě za rameno, uchopil její bradu a pozvedl jí hlavu.
Ať mě nepozná, ať mě nepozná…
"…jen si nějak nemohu vzpomenout" Jupí! "…Půjdeš se mnou!!!!" Ach ne!!
"Ale já…nemůžu, na někoho tu čekám…" vzpírala se Lucie.
"Nepůjdeš?"
"Ne!" Založila si ruce na prsou.
"Dobrá," řekl se škodolibým úsměvem, "když myslíš…" Luskl prsty. Za jeho zády se objevili dva agenti v černých oblecích a tmavých brýlích.
"Dovedete tady slečnu do mé kanceláře."
Dvě gorily chňaply lucii za paže.
"Co to…!!" prskala. Oba chlapi ji ale táhli dál do výtahu. Wilnesford se samolibě usmíval. Za ním se najednou objevila Sabrina. Lucie po ní vrhla zoufalý pohled. Sabrina se zděsila, když pochopila situaci. Začala prudce gestikulovat: "Co to děláš…Kam tě vedou…" Nevydala ze sebe ani hlásku, přesto jí Lucie rozuměla. Než však stačila odpovědět, byla vecpána do výtahu, který se vzápětí zavřel. Sabrina se přihnala ke dveřím výtahu a začala bušit do tlačítka po jejich straně. Dveře se otevřely. Wilnesford se tvářil značně znechuceně. Sabrina se přihnala do výtahu. Slušně pozdravila, i když se jí to příčilo. Lucie se ušklíbla. Ach jo, tak to by mě zajímalo, co hodlá dělat! Výtah se rozjel, pomalu vystoupali až nahoru do třetího patra. Wilnesford vystoupil a gorly taky. Sabrina se vyhrnula za nimi. Wilnesford vešel do své kanceláře, Lucie byla vtlačena za ním. Premiér si sedl na židli a pak najednou Lucie zjistila, že se ocitla v místnosti sama - jen se svým nepřítelem, oba agenti zůstali za dveřmi.
"Tak," založil ruce na stole a zálibně se na ní podíval, "tak co mi povíš?…"
Lucie se zamračila: "Nic.." Kde ta Sabrina je? Nenechá mě tady? Nenenene...
"Ale, ale…" Postavil se a přešel před ní. Lucii trochu zamrazilo.
Ajaj…
"Tak ty mi to teda nepovíš?"
"Ne…" stála si vzpurně na svém.
"V tom případě musíme přistoupit k trochu dras…"

PÍ PÍ PÍ

Celou budovou se rozezněl alarm. Wilnesford sebou trhl a vyběhl ke stolu. Sebral svoji aktovku a začal sbírat věci ze stolu. Když už měl všechno v tašce, chňapl Lucii za ruku a vyběhl na chodbu. Skoro se tam nedalo hnout. Wilnesford se hnal kupředu a odstrkoval všechny ostatní, Lucie se rozhlížela kolem sebe. Za jedním květináčem se krčila Sabrina. Lucie se vykroutila z Wilnesfordova sevření. Ten si jí nevšímal a běžel dál k nouzovému východu.
"Neboj se…" řekla Sabrina a zmizela v tajných dveřích. Lucie jí následovala…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | 30. května 2008 v 14:31 | Reagovat

musím popravdě říct, že předchozí kapitoli mě moc nezaujali,ale teď jsi mě dostala .Zaujalo mě to  a kdybych měla vypisovat co všechno,je to nadlouho.takže jedním slovem paráda...

2 Martti Martti | Web | 2. června 2008 v 8:16 | Reagovat

je to fakt moc moc moc pěknýýýý!!!

3 kiki.. kiki.. | 8. června 2008 v 16:27 | Reagovat

Super!!

4 Kátikačerka Kátikačerka | Web | 13. srpna 2008 v 22:02 | Reagovat

Sue sue já si to přečtu....já si to totiž nechávám abych pak až budu číst mohla si přečíst všechny kapitolky najednou. Nemusím se mezi tím napínat jak to dopadne.

A prosím hlásni u mě.

5 Greisy Greisy | 16. srpna 2008 v 20:25 | Reagovat

Nádhera!!! Jen prosím pokračuj.

6 Kátikačerka Kátikačerka | Web | 6. října 2008 v 18:54 | Reagovat

♥♥♥♥♥♥*..Já..*♥♥♥

♥♥♥♥♥*..Mám rád/a *

♥♥♥♥*..Svoje ♥ SB ♥ proto *

♥♥♥*..Mu toto přání v jěnují *

♥♥*..Svou lásku, úctu a něhu mu *

♥*..Vyjadřují * ♥ SB ♥ *

♥♥*..Díky moc moje ♥ SB ♥, *

♥♥♥*..Že chodíš na můj blog *

♥♥♥♥*..Tak za všechno ti děkůjí *

♥♥♥♥♥* ..Prosím zůstán moje ♥ SB ♥ *

♥♥♥♥♥♥*..Přějí ti krásné dny plné pohody *

☺☻☺* ♥☼♥ * ☺☻☺Pošlí to všechným svým ♥ SB ♥ za to, že jste ♥ SB ♥ a že jste radí spolů v ♥ SB ♥.

7 I love music I love music | Web | 27. října 2008 v 15:55 | Reagovat

Ahoj, super povídka. jukni na můj blog. Prosím :-) Jinak good desing.

8 terka terka | Web | 10. června 2009 v 19:25 | Reagovat

aojky,na mém blogu se koná soutěž o nej kolorku.zapoj se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama